Alexandr Veliký
Alexandr Veliký
Rychlé informace
odlitek + mramor | ruční výroba | výška 49 cm
Podrobný popis
Alexandr Veliký
Ve tváři má vepsanou touhu po moci. Je to titánský kudrnatý mladík s pohledem upřeným do dálky, otevřenými, lačnými rty a energickou bradou. Alexandrovi bylo pouhých dvacet let, když nastoupil po svém otci. V následujících letech dobyl největší říši, jaká kdy existovala.
Původní text: Originál: British Museum London. Leochares. Kolem roku 338 př. n. l., mramor.
Polymerový odlitek, ručně odlévaný. Výška s podstavcem z antracitového mramoru 49 cm.
Výrobce: ars mundi Edition Max Büchner GmbH, Bödekerstraße 13, 30161 Hannover, Německo, [email protected]
Hodnocení zákazníků
O stránkách Leochares
Leochares je spolu s Praxitelem nejvýznamnějším řeckým sochařem pozdně klasického období. Žil ve 4. století př. n. l. a pravděpodobně pocházel z Athén. Plinius klade jeho tvůrčí období do let 370 až 320. Jelikož o jeho životě a díle je známo jen velmi málo, lze jeho dílo rekonstruovat pouze na základě kopií.
Je však jisté, že se tento umělec kolem roku 350 podílel na sochařské výzdobě Mausolea v Halikarnasu. Podle Plinia údajně vytvořil panely s vlysem znázorňujícím bitvu Amazonek. Přisuzování autorství modelů pro sochu „Apollo Belvedere“ a její protějšek, „Artemis z Versailles“, však zůstává sporné.
Velká sláva tohoto řeckého sochaře mezi jeho současníky spočívala především v jeho portrétech a vyobrazeních bohů. Například před rokem 338 př. n. l. dostal zakázku ztvárnit královskou rodinu Filipa II. Makedonského jako rodinný portrét v Philippeionu v Olympii. Svého syna Alexandra ztvárnil také v dalších portrétních bustách. Dílem Leochara, které bylo proslulé ještě v římských dobách, byla socha znázorňující orla unášejícího Ganymeda.
Samostatná sochařská díla se vyznačují štíhlými proporcemi a pohyby, které vyplňují prostor. Pokud jsou přisuzování autorství správná, prokázal ve scénách s více postavami a v dekorativním vyplňování ploch pro svou dobu neobvyklou skupinovou dynamiku. Jeho dílo tak stojí na prahu klasického umění 5. století př. n. l. směřujícího k helénismu.
Minojská kultura, mykénská kultura
Krétské umění se také nazývá minojské umění, pojmenované po legendárním králi Minovi.
Krétsko-minojské umění je umění Kréty z období přibližně 2900 až 1600 př. n. l., mykénské umění z Kréty a řecké pevniny z období přibližně 1600 až 1100 př. n. l., které na Krétě přetrvávalo až do roku 1200 př. n. l.
V hrobkách v Mykénách, které dosáhly svého vrcholu ve 14. a 13. století př. n. l., objevil německý archeolog Heinrich Schliemann významné důkazy této kultury. Jedním z dochovaných památníků je Lví brána z 13. století př. n. l.
Nádherně zdobené vázy jsou uměleckými díly z keramiky, které nejlépe přečkaly bouřlivá tisíciletí. Slavná Hadí bohyně (kolem 1500 př. n. l.) je fajánsová soška, která byla nalezena v ruinách chrámu Repositories v paláci Knossos. Bronzové nádoby z té doby se používaly především v domácnosti. Bronzové byly také dýky, meče a brnění.
Šperky krétsko-mykénských žen byly vyrobeny ze zlata, křišťálu, lapis lazuli, slonoviny, fajánsu a skla.
Geometrická kultura
Jako pokračování pozdně mykénského umění se na konci 11. století př. n. l. na řeckém pevnině rozvinulo geometrické umění. Geometrické umění nahradilo naturalistické krétsko-mykénské formy a zavedlo matematicky uspořádaný styl. Další novinkou bylo použití pravítka a kružítka. Šperky z této doby jsou také založeny na přísných geometrických principech.
Archaická kultura
Architektura chrámů v 8. a 7. století př. n. l. se významně rozvinula. Zpočátku se k stavbě používaly nepálené cihly a dřevo, později se formy přenesly na kámen. V sochařství se vyvinul monumentální styl. Používaly se materiály jako mramor, bronz, hlína a vápenec. K zobrazení bohů, hrdinů a vítězných atletů se používal typ nahé mladé mužské postavy. Bohové nebo jiné posvátné postavy však byly zobrazovány oděné.
Kromě volně stojících soch se rozvinulo reliéfní umění, které se používalo především k výzdobě chrámů.
V 6. století př. n. l. se poprvé objevily sošky z hlíny a bronzu, které zobrazovaly lidi, zvířata a mystické bytosti, všechny ve vysoké kvalitě.
Klasická kultura (5. a 4. století př. n. l.)
Počátek řeckého klasického umění se shoduje s dobou velkého státníka Perikla. Díky jeho demokratické politice se Athény staly centrem kulturního života a umělecké tvorby ve starověkém Řecku.
Klasická architektura zdokonalila tvary a proporce k dokonalosti. V této době byl postaven chrám Dia v Olympii, Parthenon na athénské Akropoli a další významné chrámové stavby.
V sochařství začalo období přísného stylu. Pevné formy dřívějšího období byly zastaralé, lidské tělo bylo studováno anatomicky. Mezi vrcholná díla přísného stylu patří Delphský vozataj a Artemision Bronze, který byl vyloven z moře rybáři.
V období vrcholného klasicismu došlo k dalšímu pokroku. Sochaři jako Myron, Fidias a Polykleitos vytvořili sochy, které ovlivňují sochařské umění dodnes (např. "Diskobolos", "Skupina Athéna-Marsyas" a "Riace Bronzes" atd.).
Ve 4. století převládalo romantické pojetí. Praxiteles a Lysippos určovali umění té doby. Sochy jako "Hermes a dítě Dionýsos", "Nalévající satyr" a zejména "Afrodita z Knidu" jsou nádhernými příklady uměleckého pojetí klasického Řecka.
Hellenistické umění
Díky dobytím Alexandra Velikého ovládlo řecké umění Středomoří a Orient. V chrámové architektuře převládal iónský a korintský styl.
Hellenistické sochařské období zahájil Lysippos. Chrámové komplexy, jako například v Pergamu, byly bohatě zdobeny sochami. Na počátku 2. století př. n. l. byla vytvořena "Křídlatá vítězka ze Samothrace" a ke konci století "Venuše z Milosu". Období helénistické sochařství dosáhlo svého vrcholu s "Laokoónovou skupinou". Malířství té doby bylo ovlivněno Apellésem. Helénští malíři zobrazovali témata jako historické události, portréty a žánrové malby.
Souhrnný termín pro všechny odlévací procesy, které ars mundi provádí za pomoci specializovaných uměleckých sléváren.
Odlévání kamene
Podobné jako umělý mramor, s tím rozdílem, že místo mramorového prášku se používá prášek z kamene, který má být replikován.
Spojená bronz (Cold-Cast-Bronze)
Bronzový prášek je vázán polymerem. Díky speciálním technikám leštění a patinování získává povrch odlitku vzhled podobný bronzu.
Imitace dřeva
Aby byla zaručena absolutní věrnost originálu, používá se jako základní materiál uměle vyrobená imitace dřeva, která má typické vlastnosti dřeva: hustotu, opracovatelnost, barvu a strukturu povrchu.
Keramické formování
Keramické odlévání obvykle vyžaduje použití odlévací hlíny, která se poté vypaluje a případně glazuruje. Místo obvyklých gumových forem se při keramickém odlévání a výrobě porcelánu často používají sádrové formy.
Odlitý bronz (odlévání ztraceným voskem)
Pro odlitý bronz se používá tisíciletá technika odlévání ztraceným voskem. Je to nejlepší, ale také nejsložitější metoda výroby soch.
Věrná reprodukce uměleckého díla ve stejné velikosti a s co nejlepšími materiály a barevnou jednotností.
Forma se obvykle odlívá přímo z originálu, aby replika zachytila i ty nejjemnější detaily. Po odlití repliky nejvhodnější metodou se povrch vyleští, patinuje, zlacuje nebo maluje podle originálu.
Replikace od ars mundi je rozpoznatelnou kopií originálu.
Plastické umělecké dílo vyrobené ze dřeva, kamene, slonoviny, bronzu nebo jiných kovů.
Zatímco sochy ze dřeva, slonoviny nebo kamene jsou vyřezávány přímo z materiálu, při odlévání bronzu se nejprve připraví pracovní model. Ten je obvykle vyroben z hlíny nebo jiných snadno tvarovatelných materiálů.
Po řecké a římské antice zažila sochařství svůj rozkvět v renesanci. Impresionismus dal sochařskému umění nový impuls. Současní umělci jako Jorg Immendorf, Andora a Markus Lupertz také obohatili sochařství o vynikající díla.