Socha "Modlící se Efes" (původní velikost), bronzová verze
Socha "Modlící se Efes" (původní velikost), bronzová verze
Rychlé informace
bronz | původní velikost 139 cm | hmotnost cca 80 kg
Podrobný popis
Socha "Modlící se Efes" (původní velikost), bronzová verze
Attický sochař Leochares (375-310 př. n. l.), který se podílel na dokončení jednoho ze sedmi starověkých divů světa v halikarnaském mauzoleu, realizoval ideál hrdinského olympionika v podobě boha v podobě "Modlícího se Eféba". V zasvěceném okrsku Diadumenos nedaleko Olympie se na mladíka rozzářila záře věčného ohně a korunoval se fiálou vítězství. Zvedá ruce vysoko nad hlavu a vzývá požehnání nesmrtelných.
Původní text: Bronz, Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz Berlin, Pergamonmuseum. Leochares, asi 320 př. n. l.
Vydání z bronzu. Velikost originálu 139 cm. Hmotnost cca 80 kg.
Výrobce: ars mundi Edition Max Büchner GmbH, Bödekerstraße 13, 30161 Hannover, Německo, [email protected]
O stránkách Leochares
Leochares je spolu s Praxitelem nejvýznamnějším řeckým sochařem pozdně klasického období. Žil ve 4. století př. n. l. a pravděpodobně pocházel z Athén. Plinius klade jeho tvůrčí období do let 370 až 320. Jelikož o jeho životě a díle je známo jen velmi málo, lze jeho dílo rekonstruovat pouze na základě kopií.
Je však jisté, že se tento umělec kolem roku 350 podílel na sochařské výzdobě Mausolea v Halikarnasu. Podle Plinia údajně vytvořil panely s vlysem znázorňujícím bitvu Amazonek. Přisuzování autorství modelů pro sochu „Apollo Belvedere“ a její protějšek, „Artemis z Versailles“, však zůstává sporné.
Velká sláva tohoto řeckého sochaře mezi jeho současníky spočívala především v jeho portrétech a vyobrazeních bohů. Například před rokem 338 př. n. l. dostal zakázku ztvárnit královskou rodinu Filipa II. Makedonského jako rodinný portrét v Philippeionu v Olympii. Svého syna Alexandra ztvárnil také v dalších portrétních bustách. Dílem Leochara, které bylo proslulé ještě v římských dobách, byla socha znázorňující orla unášejícího Ganymeda.
Samostatná sochařská díla se vyznačují štíhlými proporcemi a pohyby, které vyplňují prostor. Pokud jsou přisuzování autorství správná, prokázal ve scénách s více postavami a v dekorativním vyplňování ploch pro svou dobu neobvyklou skupinovou dynamiku. Jeho dílo tak stojí na prahu klasického umění 5. století př. n. l. směřujícího k helénismu.
Slitina mědi s jinými kovy (zejména s cínem) používaná již od starověku. Je to ideální kov pro vysoce kvalitní umělecké odlitky, které vydrží tisíce let.
Při odlévání bronzu umělec obvykle používá techniku ztraceného vosku, která se datuje více než 5000 let. Jedná se o nejlepší, ale také nejsložitější způsob výroby soch.
Nejprve umělec vytvoří model svého díla. Tento model je vložen do tekuté silikonové gumové hmoty. Jakmile materiál ztuhne, model se vyřízne a zůstane negativní forma. Do negativní formy se poté nalije tekutý vosk. Po ochlazení se voskový odlitek vyjme z formy, opatří se vtoky a ponoří se do keramické hmoty. Keramická hmota se vytvrdí v peci, kde se vosk roztaví (ztracená forma).
Nakonec je připravena negativní forma, do které se nalije roztavený bronz o teplotě 1400 °C. Po ochlazení bronzu se keramická skořápka rozbije a socha se vyjmou.
Poté se odstraní vtoky, povrchy se vyleští, patinují a očíslují umělcem nebo specialistou podle jeho pokynů. Každý odlitek je tak originálním dílem.
Pro odlitky z bronzu nižší kvality se často používá metoda pískového odlévání, která však nedosahuje výsledků propracovanější techniky ztraceného vosku, pokud jde o vlastnosti a kvalitu povrchu.
Minojská kultura, mykénská kultura
Krétské umění se také nazývá minojské umění, pojmenované po legendárním králi Minovi.
Krétsko-minojské umění je umění Kréty z období přibližně 2900 až 1600 př. n. l., mykénské umění z Kréty a řecké pevniny z období přibližně 1600 až 1100 př. n. l., které na Krétě přetrvávalo až do roku 1200 př. n. l.
V hrobkách v Mykénách, které dosáhly svého vrcholu ve 14. a 13. století př. n. l., objevil německý archeolog Heinrich Schliemann významné důkazy této kultury. Jedním z dochovaných památníků je Lví brána z 13. století př. n. l.
Nádherně zdobené vázy jsou uměleckými díly z keramiky, které nejlépe přečkaly bouřlivá tisíciletí. Slavná Hadí bohyně (kolem 1500 př. n. l.) je fajánsová soška, která byla nalezena v ruinách chrámu Repositories v paláci Knossos. Bronzové nádoby z té doby se používaly především v domácnosti. Bronzové byly také dýky, meče a brnění.
Šperky krétsko-mykénských žen byly vyrobeny ze zlata, křišťálu, lapis lazuli, slonoviny, fajánsu a skla.
Geometrická kultura
Jako pokračování pozdně mykénského umění se na konci 11. století př. n. l. na řeckém pevnině rozvinulo geometrické umění. Geometrické umění nahradilo naturalistické krétsko-mykénské formy a zavedlo matematicky uspořádaný styl. Další novinkou bylo použití pravítka a kružítka. Šperky z této doby jsou také založeny na přísných geometrických principech.
Archaická kultura
Architektura chrámů v 8. a 7. století př. n. l. se významně rozvinula. Zpočátku se k stavbě používaly nepálené cihly a dřevo, později se formy přenesly na kámen. V sochařství se vyvinul monumentální styl. Používaly se materiály jako mramor, bronz, hlína a vápenec. K zobrazení bohů, hrdinů a vítězných atletů se používal typ nahé mladé mužské postavy. Bohové nebo jiné posvátné postavy však byly zobrazovány oděné.
Kromě volně stojících soch se rozvinulo reliéfní umění, které se používalo především k výzdobě chrámů.
V 6. století př. n. l. se poprvé objevily sošky z hlíny a bronzu, které zobrazovaly lidi, zvířata a mystické bytosti, všechny ve vysoké kvalitě.
Klasická kultura (5. a 4. století př. n. l.)
Počátek řeckého klasického umění se shoduje s dobou velkého státníka Perikla. Díky jeho demokratické politice se Athény staly centrem kulturního života a umělecké tvorby ve starověkém Řecku.
Klasická architektura zdokonalila tvary a proporce k dokonalosti. V této době byl postaven chrám Dia v Olympii, Parthenon na athénské Akropoli a další významné chrámové stavby.
V sochařství začalo období přísného stylu. Pevné formy dřívějšího období byly zastaralé, lidské tělo bylo studováno anatomicky. Mezi vrcholná díla přísného stylu patří Delphský vozataj a Artemision Bronze, který byl vyloven z moře rybáři.
V období vrcholného klasicismu došlo k dalšímu pokroku. Sochaři jako Myron, Fidias a Polykleitos vytvořili sochy, které ovlivňují sochařské umění dodnes (např. "Diskobolos", "Skupina Athéna-Marsyas" a "Riace Bronzes" atd.).
Ve 4. století převládalo romantické pojetí. Praxiteles a Lysippos určovali umění té doby. Sochy jako "Hermes a dítě Dionýsos", "Nalévající satyr" a zejména "Afrodita z Knidu" jsou nádhernými příklady uměleckého pojetí klasického Řecka.
Hellenistické umění
Díky dobytím Alexandra Velikého ovládlo řecké umění Středomoří a Orient. V chrámové architektuře převládal iónský a korintský styl.
Hellenistické sochařské období zahájil Lysippos. Chrámové komplexy, jako například v Pergamu, byly bohatě zdobeny sochami. Na počátku 2. století př. n. l. byla vytvořena "Křídlatá vítězka ze Samothrace" a ke konci století "Venuše z Milosu". Období helénistické sochařství dosáhlo svého vrcholu s "Laokoónovou skupinou". Malířství té doby bylo ovlivněno Apellésem. Helénští malíři zobrazovali témata jako historické události, portréty a žánrové malby.
Plastické umělecké dílo vyrobené ze dřeva, kamene, slonoviny, bronzu nebo jiných kovů.
Zatímco sochy ze dřeva, slonoviny nebo kamene jsou vyřezávány přímo z materiálu, při odlévání bronzu se nejprve připraví pracovní model. Ten je obvykle vyroben z hlíny nebo jiných snadno tvarovatelných materiálů.
Po řecké a římské antice zažila sochařství svůj rozkvět v renesanci. Impresionismus dal sochařskému umění nový impuls. Současní umělci jako Jorg Immendorf, Andora a Markus Lupertz také obohatili sochařství o vynikající díla.