Obraz "Tváře II" (2024) (unikátní dílo)

Každý barevný impuls se naplňuje fyzickou podstatou, která není ani zobrazením, ani abstrakcí, ale spíše autonomním tvořením ve volné hře formy a rezonance. Jedinou vnější hranicí je to, co jiná barva nechá zaznít v okolním prostoru. Tak se rozprostírají do rozlehlých krajin, aniž by kdy působily rušivě; rády dobývají obraz gesty, která jsou stejně prapůvodní jako klidná, a vítají vše kromě pochybujícího pohledu; nebo si užívají v geometrické formě kruhu, výrazu dokonalé suverenity a vyrovnanosti (jak to poznal Gaston Bachelard: „l’être est ronde“ = česky: bytí je kulaté).

Děje se to tak přirozeně, že kdyby divák mohl vstoupit do obrazu a zcela se v něm ztratit, barvy by jistě odhalily svou podstatu ve zvuku a tónu: již ne jako viditelný protějšek, ale jako jemné, vše prostupující poselství propojenosti, kterou nelze vytvořit, ale pouze vyslechnout.

A tak lze nové obrazy nazvat hudebními: prostorová hloubka se proměňuje v zvukovou plochu, která vše figurativní vyhání do pružné atmosféry a tím jej vkládá do magického pozastavení, jehož časová podstata jako jediná může tvrdit, že v sobě skrývá štěstí.

Štěstí je totiž prchavé pouze tehdy, když se váže na toho, kdo je šťastný. Jestliže však umění je vizualizací vidění a nikoli toho, co je viděno, pak tyto obrazy oslavují štěstí vidění: konkrétně tehdy, když se radost z tvorby a štěstí bytí stvořením navzájem objímají.

V roce 1983 dokončil Ulrich Lipp studium výtvarných umění na Vysoké škole výtvarných umění v Düsseldorfu v Německu. Od té doby působí jako nezávislý umělec a úspěšně vystavuje v různých galeriích a uměleckých centrech po celém Německu. Od roku 1993 žije a pracuje ve Westerwaldu.