Marino Marini
1901–1980
Téma „kůň a jezdec“ se opakovaně objevuje v díle Marina Mariniho, který patřil k nejvýznamnějším sochařům klasického modernismu. Umělec zdůvodňoval svou volbu motivů tím, že jeho ateliér v Monze, kde žil ve 30. letech 20. století, se nacházel hned vedle koňské stáje.
Zatímco studie, které vytvořil ve 30. letech, byly realistickými a anatomickými kresbami, jeho sochy a barevně syté litografie z 60. a 70. let odrážely jeho stále rostoucí pesimismus. „Moje jezdecké sochy vyjadřují utrpení způsobené událostmi tohoto století. Neklid mého koně roste s každým novým dílem, jezdec působí čím dál tím více vyčerpaně, ztratil nad zvířetem kontrolu a katastrofy, jimž podléhá, se podobají těm, které zničily Sodomu a Pompeje.“ To také vysvětluje, proč je formální styl tohoto italského umělce charakterizován napětím mezi abstrakcí a figurací.
Ve věku 16 let začal studovat na Akademii výtvarných umění ve Florencii. Ve svých 28 letech se stal profesorem sochařství na Scuola d’Arte di Villa Reale v Monze. V roce 1932 odstartovala jeho velká kariéra účastí na benátském bienále. Na konci 40. let 20. století se mu podařilo prorazit na mezinárodní scéně díky svým slavným jezdeckým sochám.
Jeho nejznámějším dílem je pravděpodobně postava na koni na terase sbírky Peggy Guggenheimové v Palazzo Venier dei Leoni přímo u Velkého kanálu v Benátkách. Známá je historka, jak bývalá majitelka Peggy Guggenheimová požádala umělce, aby na jezdeckou sochu namontoval upevňovací zařízení, aby ji bylo možné během svátků odstranit, když kolem paláce proplouvaly na lodičkách jeptišky z kláštera Santa Maria della Salute.
Za svou tvorbu získal řadu ocenění, včetně ceny na římském čtyřletém veletrhu v roce 1936 a Velké ceny za sochařství na benátském bienále v roce 1952. Jeho rozsáhlá grafická tvorba je rovněž zastoupena v předních světových muzeích. Muzeum Marina Mariniho, otevřené v Miláně v roce 1973, vzdává hold jeho velkému životnímu dílu.
