Michelangelo Buonarroti
1475–1564
Michelangelo ve svém vyobrazení předhistorie lidstva – v Sixtinské kapli ve Vatikánu – zachytil bolest a zoufalství, ale také naději. Když v letech 1508 až 1512 vytvářel tyto klenbové fresky, hrál tento hlavní představitel vrcholné renesance a průkopník manýrismu již jako sochař a malíř ústřední roli v italském uměleckém a intelektuálním životě.
Michelangelo Buonarroti se narodil v Caprese v Toskánsku v roce 1475. Jako malíř se učil u Domenica Ghirlandaia a jako sochař pravděpodobně u Bertolda di Giovannis, přičemž zásadní vliv na něj mělo studium antiky.
V letech 1496 až 1501 působil Michelangelo v Římě, kde mimo jiné vytvořil sochu „Pietà“ pro baziliku svatého Petra. Do roku 1504 pracoval ve Florencii na monumentální soše „Davida“, která dodnes odráží úzké propojení s antikou. Následující sochy díky intenzivním pohybovým momentům značí přechod k manýrismu.
V roce 1505 obdržel Michelangelo zakázku na hrobku papeže Julia II. Ta však byla po jeho smrti v roce 1513 dokončena pouze v omezeném rozsahu, protože tvrdohlavý umělec se nedokázal s objednatelem dohodnout. Díla „Svázaní otroci“ a „Mojžíš“ vznikla v roce 1516. Měl pracovat jako architekt pro rod Medicejských, ale plánovanou stavbu nemohl realizovat, a tak místo toho od roku 1521 uplatnil svůj návrh na schodišti Biblioteca Laurenziana ve Florencii.
Od roku 1534 žil Michelangelo natrvalo v Římě.
Michelangelovo pozdní dílo se vyznačuje intenzivním zájmem o náboženská témata, ale také o architektonické projekty, jako byl dohled nad stavbou baziliky sv. Petra nebo Palazzo Farnese. Díky jeho dopisům a sonetům můžeme také poznat Michelangela jako básníka, který zemřel v roce 1564.
