Rembrandt

Charakteristickým rysem Rembrandtova umění bylo jedinečné zachycení světla a stínu – malování „z temnoty“: jeho hlavní motivy se jeví jako na jevišti v záři reflektorů, zatímco pozadí mizí v temnotě. Tyto silné kontrasty dodávají Rembrandtovým obrazům zvláštní, zářivou dramatičnost a živost.

Rembrandt Harmensz. van Rijn se narodil v Leidenu 15. července 1606. V roce 1623 se stal žákem Pietera Lastmana v Amsterdamu, ale přestěhoval se tam až v roce 1631, neboť zpočátku ještě pracoval ve svém rodném městě.

Ztvárnění emocí modelů bylo pro Rembrandta vždy jedním z hlavních zájmů. Svědčí o tom jeho více než 100 autoportrétů, které ho zachycují v různých převlecích a představují rozmanité psychologické studie. V tomto světle lze chápat i láskyplné a smyslné portréty jeho manželky Saskii a druhé manželky Hendrickje Stoffelsové, s níž žil od roku 1649. Svatba se Saskia von Uylenburgh v roce 1634 umožnila páru a jejich synovi Titusovi, který se narodil v roce 1641, vést finančně bezstarostný život a získávat mnoho zakázek. Po Saskieině smrti v roce 1642 se však malíř dostával do stále větších finančních potíží a 4. října 1669 zemřel s velkými dluhy.

Přisuzování mnoha Rembrandtových děl je dodnes obtížné, protože učni z jeho rozsáhlé dílny si jeho styl rychle osvojili. Nejčastějším námětem jsou biblické scény, proložené historickými a mytologickými motivy. Jeho skupinové portréty představovaly novátorský přístup k portrétní malbě, neboť stejně jako v autoportrétech odhaloval Rembrandt lidskou podobu prostřednictvím jemného vcítění se do individuality. Navíc jeho figurální malby v životní velikosti revolučním způsobem změnily chápání barokního skupinového portrétu.

Jeho raná tvorba se vyznačuje dramatickým využitím světla a stínu a pečlivým ztvárněním materiálu. V posledních letech života však teplé hnědé a červené tóny a introvertní výraz vedly k zklidnění malířského dění. Své rozsáhlé malířské dílo doplnil četnými leptanými rytinami a ručními kresbami.