Busta "Luise a Friederike", umělý mramor
Busta "Luise a Friederike", umělý mramor
Rychlé informace
umělý mramor | ruční výroba | velikost 19,5 x 23 cm (v/š/h)
Podrobný popis
Busta "Luise a Friederike", umělý mramor
V roce 1793 se konala neobvyklá dvojitá svatba. Osmnáctiletá meklenbursko-střelická princezna Luisa se provdala za pruského korunního prince Fridricha Viléma III. a šestnáctiletá Friederika za jeho mladšího bratra Ludvíka. Tato událost byla důvodem, proč Johann Gottfried Schadow vytvořil toto půvabné sousoší obou sester. Originál: Národní muzea v Berlíně - pruské kulturní dědictví, Národní galerie, 1797, mramor.
Polymerový odlitek, ruční odlitek. Celková výška 19,5 cm, šířka 23 cm, velikost podstavce cca 17 x 2 x 11 cm (š/v/d).
Výrobce: ars mundi Edition Max Büchner GmbH, Bödekerstraße 13, 30161 Hannover, Německo, [email protected]
O stránkách Johann Gottfried Schadow
1764–1850
Johann Gottfried Schadow byl nejvýznamnějším německým sochařem napoleonské éry. Vystudoval královskou sochařskou školu a v roce 1788 se stal vedoucím dvorní sochařské dílny a „ředitelem veškerého sochařství“. Schadowův klasický ideál se stále více prolínal s realistickými, národními a individuálními prvky. Jeho klasicky ideální a realistický styl udával směr výtvarnému umění 19. století.
Jeho umění spojuje přirozenou smyslnost a ladnost vycházející z rokoka s velkým realismem. Jeho mramorová dvojsocha pruských korunních princezen Luise a Friederike je první dvojsochou klasicismu v životní velikosti a stanovila měřítka pro památkové sochařství 19. století. Slavnou kvadrigu na Braniborské bráně vytvořil technikou měděného odlitku, jelikož technika odlévání bronzu ještě nemohla být použita pro tak velké objekty. Během období restaurace nacházel Schadowův realistický klasicismus stále méně mecenášů a kolem roku 1820 byl nahrazen oficiálním a výrazně reprezentativním uměním jeho žáka Caspara Daniela Raucha.
Až do své smrti byl Schadow ředitelem Berlínské akademie a měl velký vliv, a to i prostřednictvím svých spisů.
Termín používaný pro umělecká hnutí, která čerpají inspiraci ze starověkých, především řeckých vzorů.
Podle současného chápání se klasicismus vztahuje k období mezi lety 1750 a 1840, během kterého bylo pozdně barokní umění postupně nahrazováno klasicisticky orientovanými styly. Velké objevy řeckého umění a architektury v té době probudily skutečné nadšení pro antické vzory. Glyptotéka v Mnichově, Panthéon v Paříži, Nová strážnice (Neue Wache) a Braniborská brána v Berlíně jsou jen několika příklady tohoto oživeného klasického stylu.
Předními představiteli sochařského umění byli Antonio Canova, Bertel Thorvaldsen a v Německu Johann Gottfried Schadow a Christian Daniel Rauch.
V malířství jsou vynikajícími představiteli tohoto stylu Jaques-Louis David nebo Jean-Auguste-Dominique Ingres.
Mramorový prášek je spojen polymerem. Umělý mramor se vyznačuje jemným bílým povrchem, který vypadá velmi podobně jako přírodní mramor.
Věrná reprodukce uměleckého díla ve stejné velikosti a s co nejlepšími materiály a barevnou jednotností.
Forma se obvykle odlívá přímo z originálu, aby replika zachytila i ty nejjemnější detaily. Po odlití repliky nejvhodnější metodou se povrch vyleští, patinuje, zlacuje nebo maluje podle originálu.
Replikace od ars mundi je rozpoznatelnou kopií originálu.
Plastické umělecké dílo vyrobené ze dřeva, kamene, slonoviny, bronzu nebo jiných kovů.
Zatímco sochy ze dřeva, slonoviny nebo kamene jsou vyřezávány přímo z materiálu, při odlévání bronzu se nejprve připraví pracovní model. Ten je obvykle vyroben z hlíny nebo jiných snadno tvarovatelných materiálů.
Po řecké a římské antice zažila sochařství svůj rozkvět v renesanci. Impresionismus dal sochařskému umění nový impuls. Současní umělci jako Jorg Immendorf, Andora a Markus Lupertz také obohatili sochařství o vynikající díla.