Michelangelo a da Vinci – souboj géniů renesance

Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti – dva brilantní umělci, kteří oba zásadně ovlivnili umění renesance. Na počátku 16. století se setkali ve Florencii, načež mezi nimi brzy vznikla vášnivá rivalita. Ta vyvrcholila při zadání zakázky na fresky ve florentském Palazzo Vecchio. Nakonec však z toho vzešli samí poražení.

Historický kontext: Florencie v přelomu

Jak Michelangelo, tak da Vinci si již na přelomu 15. a 16. století vybudovali jméno a převzali prestižní veřejné zakázky. Florencie byla v té době pro výtvarné umění mimořádně příznivým prostředím. Občané města právě ukončili vládu i život Girolama Savonaroly, radikálního a tyranského církevního reformátora. Bezprostředně poté byla Florencie prohlášena za nezávislý městský stát.

Nová vláda republiky byla k výtvarnému umění mimořádně příznivě nakloněna, neboť si uvědomovala velkou sílu, která v něm spočívala. Chtěla využít architekturu, malířství a sochařství k tomu, aby u obyvatelstva získala podporu pro své jednání a myšlenky. V této souvislosti byly výtvarným umělcům zadány četné zakázky a Florencie se stala centrem umění.

Z těchto okolností těžili i Michelangelo a da Vinci. Jak ve Florencii vznikla dnes již legendární rivalita mezi da Vincim a Michelangelem, se budeme zabývat v následujícím textu. Přitom se blíže zaměříme na jejich velmi protikladné povahy, přímou konfrontaci v roce 1504 i důsledky těchto událostí pro dějiny umění.

Michelangelo a da Vinci – dvě naprosto rozdílné povahy

Michelangelo a da Vinci patřili již za svého života k nejžádanějším umělcům Evropy. Kromě toho však měli jen málo společného. Zastávali zásadně odlišné názory na umění a výrazně se lišili i povahově. V rivalitě mezi da Vinci a Michelangelo se projevil souboj uměleckých generací.

Leonardo da Vinci – univerzální génius renesance

Leonardo da Vinci (1452 – 1519) byl ztělesněním renesančního umělce. Platilo to jak pro jeho myšlenkové nastavení, tak pro jeho malířský styl. Byl považován za vědeckého univerzálního učence. Jako vizionářský inženýr, architekt a přírodní filozof bádal a tvořil v mnoha oblastech. Zároveň měl také velký umělecký talent. Umění a věda se podle jeho názoru vzájemně nevylučovaly. Spíše obě disciplíny považoval za jednotu a za výraz lidské tvořivosti a produktivity. Proto do své umělecké tvorby nechával vstupovat i své vědecké poznatky.

Tak jako ve svých studiích analyzoval přírodu a její jevy, přenášel je také na plátno. Kladl velký důraz na anatomicky správné a detailní zobrazení svých motivů. Kromě toho rozvinul malbu sfumato, při níž se obrysy obrazových objektů velmi lehce rozostřují a barevné přechody působí velmi plynule. Tímto způsobem se snažil napodobit vnímání lidského oka a vytvořit prostorovou hloubku.

Malířství považoval za královnu všech umění. Sochařství naproti tomu pokládal spíše za řemeslo než za skutečnou uměleckou formu. I když sám vytvořil několik soch, veřejně se sochařům posmíval. Jejich práce je prý špinavá a málo intelektuální.

Přes veškerou svou vědeckou a uměleckou genialitu byl Leonardo da Vinci navíc považován za velmi příjemného a oblíbeného současníka. Říká se, že byl pohledný a výmluvný a vždy nosil elegantní, patrně i extravagantní oděv. Byl považován za jemného ducha a těšil se vysoké společenské vážnosti.

Michelangelo – ctižádostivý umělecký pracovník

Michelangelo Buonarroti (1475 – 1564) měl rovněž mnohostranné umělecké nadání. Jeho hlavní disciplínou bylo sochařství, ale dokázal vyniknout také jako malíř, architekt a básník.

Na přelomu 15. a 16. století už Michelangelo přijal několik významných veřejných zakázek, mezi nimi Pietà (1499) a svou sochu David, kterou dokončil v roce 1504. Právě ta mu měla umožnit vstup mezi první řadu florentských výtvarných umělců. Jeho silné zobrazení nebojácného mladého muže, který zvítězil nad zdánlivě všemocným Goliath, přesně odpovídalo představě Florenťanů. Socha se stala symbolem odolnosti malé, nově založené Florentské republiky.

I když se Michelangelo později věnoval také jiným uměním, v zásadě se vždy chápal pouze jako sochař. Na svých často monumentálních sochách dřel často až do fyzického a duševního vyčerpání. S kladivem a dlátem se snažil zamýšlenou formu "osvobodit" z kamene. Poháněla ho přitom nezkrotná touha po dokonalosti – a přesvědčení, že následuje duchovní povolání. Vnímal se jako nástroj, který měl zviditelnit Boží stvoření.

Michelangelo se umění oddal tělem i duší, a proto byl považován za samotáře. Kvůli své posedlosti uměním byl popisován jako člověk obtížný v jednání. To platilo i pro jeho profesní činnost. Údajně byl o své umělecké vizi přesvědčen natolik, že nebyl ochoten přistupovat na kompromisy. Tak se prý více než jednou stalo, že se rozešel se zadavateli, protože se s nimi nedokázal dohodnout na provedení svých děl.

Dvě fresky pro Palazzo Vecchio – vrchol rivality mezi da Vinci a Michelangelo

Když byli da Vinci a Michelangelo na počátku 16. století pověřeni freskami pro Palazzo Vecchio, napětí mezi nimi bylo téměř předem dané. Dva úspěšní a sebevědomí umělci z odlišných disciplín měli pracovat na stejném uměleckém projektu. Muselo docházet ke třenicím. Rivalita mezi oběma se však rýsovala už v předchozích letech.

Mezi da Vinci a Michelangelo to skřípalo už delší dobu

Již před rokem 1504 prý došlo k několika incidentům, při nichž se oba střetli. Říká se, že poprvé si Michelangelo dobíral da Vinci kvůli památníku Forza. Da Vinci dostal v roce 1482 zakázku vytvořit na počest knížete Francesco Forza největší jezdeckou sochu světa, ale neuspěl. První návrh nebylo možné uskutečnit kvůli statice. Ani druhý návrh nebyl realizován, protože nebylo k dispozici velké množství bronzu, které k tomu bylo zapotřebí. Michelangelo si tento neúspěšný projekt zřejmě více než jednou vzal jako příležitost veřejně se da Vinci posmívat.

U "David" vzplanul další konflikt

Další jednou se vzájemná nevraživost otevřeně projevila v roce 1503. Tentokrát se konflikt rozhořel kolem sochy David, kterou Michelangelo vytvořil pro mladou Florentskou republiku. Bylo nutné najít pro ni místo, kde měla být umístěna. Rozhodnutí o tom náleželo porotě, do níž patřil také Leonardo da Vinci.

Již předtím se da Vinci vyjádřil pohrdavě o veřejném vystavení Michelangelovy sochy. Kritizoval především nahé zobrazení David. Se směsí žárlivosti a opovržení prosazoval, aby byla socha umístěna v Loggia dei Lanzi. Tam by byla jen jedním dílem mezi mnoha jinými. Jeho návrh však byl odmítnut. Namísto toho David získal významné místo před Palazzo della Signoria.

V Palazzo Vecchio mělo dojít k rozhodujícímu střetu

Rivalita mezi Leonardo da Vinci a Michelangelo dosáhla svého vrcholu v roce 1504. V tomto roce se rýsovalo přímé umělecké soupeření obou renesančních géniů.

O rok dříve da Vinci osobně obdržel od hlavy vlády Piero Soderini zakázku na malířskou výzdobu obrovského sálu v Palazzo Vecchio. Zde mělo zasedat městské parlamentní shromáždění Florencie čítající 500 členů. Pro prestižní projekt obdržel da Vinci jasné obsahové zadání. Nástěnný obraz měl zobrazovat bitvu u Anghiari v roce 1440, v níž Florenťané porazili Miláňany.

Soderini byl však zjevně toho názoru, že konkurence může povzbudit práci. Proto přibližně o rok později zadal další fresku pro reprezentativní sál – tentokrát Michelangelo. Tématem jeho obrazu mělo být vítězství v rozhodující bitvě 29. července 1364 ve válce mezi Florencií a Pisa. Tato freska měla vzniknout v sále přímo naproti plánovanému dílu da Vinci. To znamenalo, že oba velcí egocentrici renesance by museli společně pracovat v jedné místnosti. Tak daleko však nedošlo.

Když Michelangelo nabídku přijal, da Vinci už se svým nástěnným obrazem začal. Michelangelo zpočátku pracoval v dílně mimo Palazzo Vecchio. Ale skutečnost, že Michelangelo jako mladý sochař, který se dosud výrazně neprosadil jako malíř, vyzval Leonardo da Vinci v jeho specializaci, malířství, byla pro něj ničím menším než urážkou.

Proč monumentální malby v Palazzo Vecchio zůstaly nedokončené?

Domněle velký duel obou umělců však nakonec skončil poměrně nespektakulárně. K přímému střetnutí v malířském soupeření v Palazzo Vecchio nikdy nemělo dojít. A co hůř: žádná z obou fresek nebyla nikdy dokončena.

Leonardo da Vinci ztroskotal na svých vlastních vysokých cílech. Chtěl zapůsobit mimořádně zářivými barvami své fresky a vyvinul k tomu novou malířskou techniku s olejem a pigmenty. Jeho nová barevná směs se však ukázala jako nepraktická, protože špatně zasychala a rozmazávala se. Tváří v tvář svému neúspěchu se od této zakázky stáhl, opustil Florencii a v Římě se věnoval novým úkolům.

Jeho velký konkurent by nyní měl všechny možnosti zajistit si veškerou slávu. Jenže Michelangelo se svým bitevním obrazem nedošel ani za návrh. Bezprostředně po da Vinci ukončil i on práci na nástěnném obraze. O jeho pohnutkách není nic známo. Možná mu bez přítomnosti da Vinci chyběla výzva, nebo už měl na zřeteli nové zakázky. Z velkého uměleckého soupeření dnes zůstalo jen několik předběžných kreseb da Vinci a kopie skic Michelangelo.

Michelangelo vs. da Vinci – vzorový příklad pro Paragone

Sochař a malíř soupeří o dokonalou fresku – tím je spor mezi da Vinci a Michelangelo ukázkovým příkladem zásadní debaty uvnitř výtvarných umění. Komu náleží nadvláda mezi uměními – malířství, nebo sochařství?

Ve sporu označovaném také jako "Paragone" se již po mnoho staletí vášnivě diskutuje o tom, která umělecká forma je nejvýznamnější a nadřazená. Je dokonalou uměleckou formou malířství, sochařství nebo architektura? Nebo snad hudba, tanec, rétorika či literatura? Diskuse a teorie k tomu existují již od antiky.

Již Aristoteles formuloval měřítko, podle něhož by se měla posuzovat všechna umění: společným cílem všech umění je co nejdokonalejší napodobení přírody. Podle toho, jak dobře se to které disciplíně daří, lze rozpoznat její dokonalost, a tím i její postavení v hierarchii umění.

V renesanci se soupeření vyhrotilo především ve vztahu malířství a sochařství. Zastánci malířství tak mimo jiné uváděli následující argumenty:

• Malířství je starší než sochařství.
• Malířství dokáže napodobit přírodu dokonaleji než sochařství.
• Malířství je obtížnější technika, která vyžaduje větší schopnosti například při zobrazení světla, stínu a prostorové hloubky.
• Malíř nebo malířka může barvou a perspektivou vytvářet zvláštní nálady, čehož sochařky a sochaři nemohou dosáhnout.
• Socha je odkázána na osvětlení zvenčí, zatímco malířství nese světlo v sobě.

Sochařky a sochaři proti tomu mimo jiné stavěli následující body:

• Socha díky své materialitě vytváří skutečnou blízkost k přírodě ("pravdu"), zatímco malířství ukazuje jen klamavé iluze ("lež").
• Díky velké reprezentativní síle soch jsou tyto velmi užitečné pro stát a církev.
• Socha oslovuje více smyslů než obrazy.
• Díky trojrozměrnosti soch jsou tyto nadřazeny obrazu.
• Sochy jsou díky odolnému materiálu trvanlivější.

Dodnes nebylo možné určit ani malířství, ani sochařství jako "vítěze" soupeření umění. V dějinách umění však existovalo několik pokusů, jak spor urovnat, respektive zmírnit.

Ještě v renesanci se malíř a teoretik umění Giorgio Vasari (1511 – 1574) zabýval otázkou nadvlády mezi uměními. Snažil se přitom vyzdvihnout jejich společné rysy. Malířství, sochařství a architektura prý nejsou tak rozdílné, nýbrž mají společného jmenovatele – kresbu. Ta stojí na počátku každého díla ze všech tří disciplín. Proto ani neviděl skutečnou konkurenci mezi výtvarnými uměními a shrnul je pod pojem "Arti del Disegno".

V roce 1766 se tomuto tématu věnoval také Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781) ve svém díle "Laokoón: Aneb o hranicích malířství a poezie". V tomto spise rozpracoval základní rozdíly mezi jednotlivými uměními. V této souvislosti konstatoval, že v zásadě nejsou navzájem srovnatelná, a tím podle svého názoru zbavil Paragone jakéhokoli základu.

Michelangelo a da Vinci se stali ikonami renesance – i bez fresek v Palazzio Vecchio

Zakázka na výmalbu Palazzio Vecchio se nestala hvězdným okamžikem kariéry ani pro Leonardo da Vinci, ani pro Michelangelo. Oba se z projektu nenápadně stáhli. Z velkého "souboje renesančních gigantů" zůstalo málo. Dnes o plánovaných monumentálních freskách svědčí už jen několik skic, návrhů a písemností. O "vítězi" lze proto v tomto soupeření sotva mluvit.

Leonardo da Vinci a Michelangelo jsou však dnes nepochybně považováni stejnou měrou za velké génie renesance. Dějiny umění oběma vděčí za četná mistrovská díla malířství a sochařství. Leonardo da Vinci tak obrazem "Mona Lisa" vytvořil patrně nejslavnější obraz všech dob. Také další díla jako "Vitruviánský člověk", "Poslední večeře" nebo "Salvator Mundi" však představují vrcholy malířství a kresby.

Neméně významný je odkaz Michelangelo Buonarroti. Se svým David tak vytvořil sochu, která byla tehdy považována za nemožnou. Stejně impozantní jako slavné jsou stropní fresky Sixtinské kaple v Římě, které dokončil v roce 1512. Z rivality mezi Michelangelo a da Vinci sice na počátku 16. století možná nevzešel žádný vítěz. Svým jedinečným talentem, kreativitou a ctižádostí však oba vytvořili významné milníky dějin umění.