Slavní umělci pop-artu: Lichtenstein, Warhol, Haring

Umění z každodenního života – pro každodenní život: Pop-art patří k nejvýznamnějším epochám 20. století. Jeho tvůrci otřásli několika základními pilíři výtvarného umění. Začalo to už u motivů: Mnozí umělci a umělkyně pop-artu se při svých dílech nechávali inspirovat spotřebním zbožím a masovou kulturou. Kromě toho zavedli nové techniky a kladli důraz na to, aby jejich umění bylo cenově dostupné nebo dokonce volně veřejně přístupné.

Navzdory mnoha společným rysům nelze na otázku "Co je pop-art?" odpovědět obecně. Tvůrci, techniky a díla této fáze byly příliš rozmanité. Pohled na tři slavné umělce pop-artu – Roy Lichtenstein, Andy Warhol a Keith Haring – však názorně ukazuje jak podstatné rysy, tak různé podoby pop-artu. Tito tři umělci tuto epochu zásadně formovali a dodnes jsou považováni za její nejvýznamnější představitele.

Roy Lichtenstein – s rastrovými body ke slávě

Roy Lichtenstein (1923–1997) patří ke klíčovým postavám amerického pop-artu. Ve svých dílech překlenul propast mezi každodenní a vysokou kulturou. Malé, zdánlivě nenápadné fragmenty z médií a popkultury inscenoval jako mistrovská díla dějin umění ve velkých formátech a malované olejem. Jeho nezaměnitelným poznávacím znakem byly černé rastrové body, jimiž vyplňoval plochy svých obrazů.

Stejně jako mnoho dalších průkopníků umění se Lichtenstein u mnoha svých současníků zpočátku setkal s odmítnutím. Dnes je však jeho přínos k vývoji výtvarného umění nesporný a jeho díla jsou zastoupena ve všech významných výstavních institucích a sbírkách světa.

Na začátku stáli Mickey Mouse a Donald Duck

Roy Lichtenstein měl od mládí slabost pro výtvarné umění. Měl velký talent, ale kariéra nezávislého umělce na sebe zpočátku ještě nechala čekat.

Po působení na různých uměleckých akademiích pracoval zpočátku jako docent umění a také jako technický kreslíř a designér. Současně však pokračoval v práci na vlastních uměleckých dílech. V roce 1950 měl první výstavu, která však zůstala bez významnějšího úspěchu. To se mělo změnit na začátku 60. let.

V roce 1962 měl již svou první samostatnou výstavu v galerii Leo Castelli, která se stala velkým úspěchem. Lichtenstein se zúčastnil také výstavy "The New Realists" v Sidney Janis Gallery v New Yorku. Na této akci byla poprvé ve větším měřítku představena díla mnoha umělců pop-artu, jako například Claes Oldenburg a Andy Warhol. Nejpozději nyní se Lichtenstein etabloval jako jeden z nejvýznamnějších představitelů tohoto uměleckého směru.

Lichtensteinův styl odporoval uměleckému duchu doby

To, co dnes slavný umělec pop-artu Roy Lichtenstein prezentoval svými díly, mělo s uměleckým kánonem 60. let jen málo společného. Platilo to jak pro jeho způsob zobrazení, tak pro volbu motivů.

V době vrcholu abstraktního expresionismu se Lichtenstein vrátil k předmětnosti. K realistickému umění však měla jeho práce daleko. Spíše rozvinul jedinečný moderní styl, který vykazoval zřetelné paralely k estetice komiksových stripů.

Lichtenstein tak redukoval obrazové předměty na jejich nejnutnější detaily:

• Kontury často zdůrazňoval silnými černými liniemi.
• Jeho obrazové scény měly sotva nějakou prostorovou hloubku.
• Barevnou paletu výrazně omezil a ve svých dílech často používal jen několik primárních barev.

Lichtensteinovým bezpochyby nejdůležitějším výtvarným prvkem a nezaměnitelným poznávacím znakem však byly rastrové body. Tuto techniku převzal z tiskařského průmyslu. Aby se šetřilo barvou, přešlo se při tisku vysokých nákladů k nahrazování barevných ploch bodovým vzorem. Lidské oko vnímalo tento rastr jako rovnoměrnou plochu.

Také v obrazových světech vstoupil Roy Lichtenstein na nové území. Inspiraci pro své motivy nacházel v malých, zdánlivě banálních věcech každodenního života – rys, který se měl stát typickým pro mnoho slavných umělců pop-artu.

Jako zdroj jeho obrazových témat mu sloužil bezprostřední každodenní život, především komiksy, ilustrace a jiné publikace. K "Look Mickey" ho údajně inspiroval například obal od žvýkačky.

Sahal však také po minulých uměleckých epochách. Opakovaně citoval stylistické prostředky kubismu nebo surrealismu a kombinoval je se svým vlastním obrazovým jazykem.

Redukované, téměř chladné motivy Roy Lichtstein se v umění 60. let rovnaly revoluci. Se svým uměním však nikdy nespojoval žádné poselství nebo poslání. Nechápal se jako politický umělec a nechtěl ani "společnost něčemu učit", ani "náš svět jakýmkoli způsobem zlepšit", jak sám jednou řekl.

Přesto bylo jeho umění vším jiným než banální nebo obsahově prázdné. Výpovědi jeho obrazů byly spíše subtilní povahy. V mnoha dílech tak lze skutečně najít kritické až ironické komentáře k masovým médiím, spotřebním návykům a populární kultuře.

Kromě toho chtěl Lichtenstein podle vlastních slov podnítit publikum k tomu, aby se zabývalo produkcí a recepcí obrazů. Ať už americký životní styl, drahé statusové symboly, třpytivý svět celebrit nebo mediální inscenace – Lichtenstein je zbavoval kouzla a ve svých dílech je vracel na pevnou zem reality.

Slavný umělec pop-artu vytvořil několik mistrovských děl

Svým minimalismem a malířskou technikou s rastrovými body vykonal Lichtenstein významnou průkopnickou práci pro pop-art. Vytvořil navíc četná díla, která jsou dnes považována za ikony této epochy:

• K vrcholům bezpochyby patří "Look Mickey" z roku 1961, který se stal milníkem nejen jeho vlastní kariéry, ale celého pop-artu.
• Rovněž na začátku 60. let zveřejnil s "Whaam!" další ze svých nejdůležitějších děl. Diptych ukazuje na levé polovině obrazu stíhací letoun, který odpaluje raketu. Na pravé straně současně exploduje další letadlo. Jmenná bublina se slovem "Whaam!" je umístěna velkými písmeny uprostřed obrazu.
• K Lichtensteinovým hlavním dílům patří také "M-Možná" z roku 1965. Zobrazuje mladou blond ženu před panoramatem města s myšlenkovou bublinou "M-Maybe he became ill and couldn‘t leave the studio". Bylo vystaveno v roce 1968 na documenta 4 a dnes patří do sbírky Museum Ludwig v Köln.

Od "možná nejhoršího malíře" k průkopníkovi pop-artu

Roy Lichtenstein nebyl ve své době ještě považován za slavného umělce pop-artu, za jakého je vnímán dnes. Právě naopak: Na začátku jeho umělecké dráhy se jeho díla dokonce mnohokrát setkávala s nepochopením.

Kritiku vyvolávalo především to, že ignoroval hranice mezi uměním a každodenní kulturou. Také jeho estetika se mnoha komentátorům jevila jednoduše jako nehodná výtvarného umění. Americký časopis "Life" tak v roce 1964 položil otázku, zda Lichtenstein není možná nejhorším umělcem Spojených států. Publikum si naproti tomu s jeho uměním blízkým každodennímu životu lidí poradilo podstatně snáze.

Dnes se jeho uměleckému průkopnickému výkonu dostává bezvýhradně zaslouženého uznání. Lichtensteinova statusu dosáhlo jen málo dalších známých umělců pop-artu, jako Andy Warhol nebo Robert Rauschenberg.

Stejně jako jiní slavní umělci pop-artu se postaral o radikální zlom ve výtvarném umění. Jeho vliv na umění a design působí dodnes. Jeho minimalistický styl a rastrové body byly už nesčetněkrát kopírovány a citovány následujícími generacemi umělců. To dokazuje, jak vizionářské a nadčasové umění Roy Lichtenstein je.

Nejznámější umělec pop-artu: Andy Warhol

Žádný umělec neztělesňuje pop-art tak silně jako Andy Warhol (1928–1987). Jeho jméno je známé daleko za hranicemi umění a symbolicky představuje jednu z nejvýznamnějších epoch 20. století.

Stejně jako mnoho dalších později slavných umělců a umělkyň pop-artu hledal i Warhol své motivy ve všem, co reprezentovalo americkou konzumní a mediální společnost. Vytvořil četná ikonická díla, jako polévkové konzervy "Campbell's" nebo portréty Marilyn Monroe. Současně učinil sítotisk i sériovou produkci uměleckých děl společensky přijatelnými. Svým působením trvale změnil dějiny umění. Ještě dnes z jeho průkopnického ducha a bohatství nápadů těží mnoho umělkyň a umělců.

Od reklamního grafika k superhvězdě pop-artu

Úspěch Andy Warhol nepřišel přes noc. Bylo zapotřebí několika etap, než dosáhl svého statusu nejznámějšího umělce pop-artu.

Warhol, občanským jménem Andrew Warhola, byl synem československých přistěhovalců a pocházel ze skromných poměrů. V roce 1949 dokončil v Pittsburghu studium malby a designu. Ještě téhož roku se přestěhoval do New Yorku. Zpočátku se protloukal příležitostnými pracemi, brzy si však udělal jméno jako grafik a designér. S grafickými pracemi měl Warhol také své první výstavy v letech 1952 a 1956.

Od konce 50. let se však plně soustředil na svou kariéru výtvarného umělce. V roce 1962 otevřel legendární "Factory" – směs ateliéru, dílny a výrobního prostoru, ale také oblíbené místo setkávání umělců a celebrit. Zde vzniklo mnoho jeho sériových děl i několik filmů.

Každodenní motivy, sítotisk, sériová produkce: styl Andy Warhol

Svým uměleckým konceptem se Andy Warhol postavil proti mnoha tradičním konvencím výtvarného umění. Slavný umělec pop-artu zásadně nově definoval motivy, techniku a výrobní proces. K jeho největším inovacím patřilo, že z každodenních předmětů učinil své motivy a zavedl sítotisk i sériovou produkci uměleckých děl.

Andy Warhol byl bystrým pozorovatelem americké konzumní společnosti. V jejích masových médiích a každodenních produktech nacházel také své motivy. Zvláště ho inspirovaly:

• novinové fotografie
• reklamy
• komiksy
• spotřební a luxusní zboží
• výrazné osobnosti z politiky, kultury a sportu.

I když se nikdy nechápal jako politický umělec, z jeho způsobu zpracování fotografií a obrazových citací vždy promlouval také ironický až kritický postoj vůči společnosti i konzumnímu a mediálnímu světu.

Velmi mu záleželo na tom, aby svá díla mohl zpřístupnit širokému publiku. Co nejvíce lidí mělo jeho práce chápat, ale také si je moci dovolit. V sítotisku pro to našel dokonalou techniku. Na začátku 60. let Warhol pro sebe objevil tento původně průmyslový tiskový postup. Nyní mohl svá umělecká díla produkovat v téměř neomezených nákladech. Sériová masová produkce v neposlední řadě generovala také pravidelné příjmy, které mu poskytovaly finanční jistotu pro jeho četné podniky.

Sítotisk však pro Warhol nebyl jen technickým postupem k výrobě a rozmnožování jeho děl. Učinil z něj také ústřední výtvarný prostředek při produkci díla. Otisky vzniklé sítotiskem tak díky svému rastru už měly velmi individuální estetiku.

Sítotisku bylo také dáno, že Warhol většinou pracoval jen s několika barvami. Svůj celkový obrazový jazyk měl ostatně silně redukovaný. Několik, často křiklavých barevných tónů nanášel ve velkých plochách. Zároveň zdůrazňoval charakteristické kontury motivu černými liniemi.

Dalším typickým rysem jeho práce bylo opakování. Warhol přitom přenášel základní myšlenku rozmnožování přímo na své obrazy. V mnoha svých sériích opakoval v rámci jednoho obrazu stejné nebo velmi podobné motivy. Někdy jednotlivé obrazové výřezy varioval tím, že je koloroval různými barvami.

Mnoho Warholových motivů se stalo milníky pop-artu

Jen málo dalším umělkyním a umělcům se podařilo vytvořit tolik světoznámých děl s ikonickými motivy jako Andy Warhol. Bezpochyby nejdůležitějším motivem – jak pro jeho kariéru, tak pro dějiny umění – byla "Campell's Soup Can". V roce 1962 vytvořil Warhol první sítotiskovou sérii s legendární polévkovou etiketou. K motivu se ve své kariéře stále znovu vracel a vytvářel varianty v různých barvách nebo s mnohonásobným opakováním.

Pro malířství znamenalo zveřejnění motivu polévkové konzervy milník: Warhol poprvé proměnil zdánlivě banální každodenní předmět v celosvětově sledované umělecké dílo. Následovaly další spotřební předměty, jako lahve Coca-Cola, Mercedes nebo flakon Chanel.

Téměř samovolným úspěchem se staly portréty, které Warhol vytvářel z významných osobností současného dění. Patřili k nim mimo jiné

• Liz Taylor,
• Mick Jagger,
• Jackie Kennedy,
• John Lennon,
• Debbie Harry,
• Joseph Beuys,
• Michael Jackson nebo
• Elvis Presley.

Zvláštní rozruch vyvolal jeho portrét čínského prezidenta Mao Zedong, který kvůli svému socialistickému kurzu a "kulturní revoluci" zásadně odporoval americkému duchu doby.

Svůj nejdůležitější portrét však Warhol vytvořil v roce 1962 s "Marilyn Diptych". Krátce po smrti legendární herečky objevil Warhol fotografii, která byla zveřejněna v souvislosti s filmem "Niagara", v němž Monroe hrála hlavní roli. Pro "Marilyn Diptych" reprodukoval fotografii vždy 25krát. Levou stranu diptychu koloroval několika barvami, pravou redukoval na černou a bílou.

Stejně jako Campellovy polévkové konzervy se také Marilyn Andy Warhol stala milníkem pop-artu. Promo fotografii Marilyn Monroe ve své kariéře použil ještě několikrát, například v "Postřelená Marilyn" 1964 nebo ve velké sérii Reversal na konci 70. let.

Vedle celebrit a každodenních předmětů měl Warhol ještě další tematická těžiště, například

• zobrazení zvířat (zebra, nosorožec, kráva),
• rostliny ("Tropické", "Květiny"),
• obrazy nehod a katastrof (série "Death & Desaster", "Car Crash") nebo
• komiksy (Superman, Mickey Mouse).

Mnohá z těchto děl dnes rovněž patří k významným dílům 20. století.

Známý umělec pop-artu: Keith Haring – ikona newyorského undergroundu

Jeho křiklavé obrazy s jednoduchými kresbami postav mají už po desetiletí kultovní status: Keith Haring (1958–1990) reprezentuje umění 80. let jako jen málokdo jiný. Svým minimalistickým a univerzálním obrazovým jazykem dokázal oslovit lidi po celém světě.

I když jeho díla navenek vždy působí vesele, často nesou vážná a důležitá poselství. Navíc zdánlivě bez námahy zvládal balancování mezi subkulturním a komerčním uměním. Ovládal jak stěny newyorského metra, tak stěny módních galerií.

Jeho díla jsou dnes zastoupena ve všech renomovaných uměleckých institucích a sbírkách světa, například v Museum of Modern Art, New York, v Museum Folkwang, Essen, v Albertina, Wien nebo Tate Gallery, London.

New York 80. let – dokonalá živná půda pro kariéru Keith Haring

Umělecká kariéra Keith Haring by pravděpodobně nemohla proběhnout tak úspěšně v žádném jiném městě než v New Yorku. V pulzující kulturní scéně americké metropole nacházel na jedné straně inspiraci, na druhé straně však také dostatek volného prostoru k uskutečnění svých nápadů.

Už v raném dětství projevoval zájem o malbu a kresbu. V roce 1976 začal studovat reklamní grafiku na "Ivy School of Professional Art" v Pittsburghu. Už po dvou letech se však přestěhoval do New Yorku a zapsal se na "School of Visual Arts".

Na renomované soukromé škole si osvojil umělecké řemeslo, ale stejně velký byl vliv, který na něj měla klubová a subkulturní scéna New Yorku. Na začátku 80. let to byla především hiphopová scéna s rapem, breakdance a graffiti, která rychle získávala popularitu. Ale také tvůrci z mnoha dalších žánrů, jako film, hudba, performance a výtvarné umění, se organizovali v rozmanitou a dynamickou uměleckou scénu.

Známý umělec pop-artu navázal kontakty s četnými umělkyněmi a umělci, mj. také Andy Warhol a Jean-Michel Basquiat. Inspirován graffiti a pop-artem rozvinul svůj nezaměnitelný styl a rychle si dokázal vybudovat mezinárodní jméno.

V roce 1982 měl už svou první samostatnou výstavu v New Yorku. Ve stejném roce byl pozván na documenta 7 v Kasselu. Následovaly v roce 1983 účasti na Whitney Biennale a Bienále v São Paulo. V roce 1986 získal známý umělec pop-artu zakázku vytvořit v Amsterdamu dvanáct metrů vysokou nástěnnou malbu.

Do své předčasné smrti v pouhých 31 letech vystavoval slavný umělec pop-artu v mnoha renomovaných uměleckých institucích světa, z toho přibližně 50 samostatných výstav.

Panáčci s poselstvím: styl Keith Haring

Panáčci, jeskynní malba, komiksy, dětská kresba: K popisu stylu Keith Haring byly stále znovu využívány nejrůznější paralely k jiným uměleckým formám vyjádření. Žádný z těchto výkladových přístupů však nevystihuje jeho individuální obrazový jazyk.

Minimalismus byl bezpochyby jedním z hlavních motivů Haring. Dařilo se mu pomocí několika obrazových prostředků přenášet silný výraz a srozumitelná poselství. Důsledně redukoval své obrazové objekty na jejich podstatné rysy. Často zůstalo jen několik kontur, které zdůrazňoval silnými černými liniemi. Kromě toho se zcela vzdával prostorové hloubky a velké plochy svých obrazů vybarvoval monochromně.

Haring nemaloval jen velmi minimalisticky, ale také vybavoval svá díla jen několika obrazovými předměty. Často potřeboval jen jednu nebo dvě postavy, aby vytvořil scénu se symbolickým poselstvím.

Ve svých motivech nesahal jako mnoho jiných slavných umělců pop-artu po každodenních předmětech nebo mediálních obsazích. V jeho dílech se spíše většinou hemžily postavy podobné lidem, ale také zvířata i jiné objekty, jako srdce nebo létající talíře.

Často se také zcela vzdal předmětného zobrazení a navrhoval díla s velkoplošnými abstraktními vzory. Ať figurativní nebo abstraktní – všechna jeho díla nesou jeho typický rukopis a jsou okamžitě rozpoznatelná jako "Haring".

Keith Haring chtěl demokratizovat umění

Poprvé na sebe Keith Haring upozornil na začátku 80. let street artem. Jeho preferovaným pracovním polem byly stanice metra v New Yorku. Jako plátna mu sloužily nepoužívané reklamní tabule, které byly k nalezení ve všech stanicích metra. Na jejich černém podkladu zanechával Haring bílou křídou své kresby – samozřejmě nelegálně. Zmizely však stejně rychle, jako vznikly, protože byly většinou znovu přelepeny reklamními plakáty.

Mezi 5.000 a 10.000 variantami "Subway Drawings" měl Haring do poloviny 80. let vytvořit. Toto guerillové umění ho proslavilo daleko za hranicemi New Yorku. Přitom "Subway Drawings" odporovaly všemu, co tehdejší umělecký provoz předpokládal pro prezentaci a distribuci uměleckých děl:

• Existovaly jen velmi omezenou dobu.
• Byly zcela veřejné a mohly být snadno – i při procházení kolem – konzumovány.
• Nedaly se ani prodat, ani vystavit na jiných místech.

To vše Haring plánoval a zamýšlel. Jeho mottem bylo, že jeho umění má být přístupné všem lidem bez omezení – i mimo muzea a galerie. Tím následoval tradici jiných slavných umělců pop-artu, jako například Andy Warhol.

I když už byl etablovaným umělcem, stále znovu využíval možnost vytvářet velkoplošné nástěnné malby ve veřejném prostoru, například v Pisa, Amsterdamu, New Yorku nebo Barcelona.

Keith Haring se angažoval také v politických a sociálních projektech

Na první pohled šíří Haringova díla především dobrou náladu. Jsou pestrá, dynamická, plná dětské naivity a expresivní svobody. Zpočátku v nich člověk nepředpokládá nic vážného nebo hrozivého. Právě v tom však spočívala Haringova strategie. Používal velmi prostý a snadno srozumitelný obrazový jazyk pro široké spektrum témat a poselství.

Nezůstával však jen u uměleckého vyrovnávání se s problémy současnosti. Aktivně se angažoval politicky a společensky, například pro Unicef nebo v hnutí proti apartheidu. Když mu byla v roce 1988 diagnostikována infekce AIDS, získala pro něj osvěta o smrtelném imunitním onemocnění na významu.

Svým inteligentním uměním a sociální angažovaností Keith Haring dokázal, že se člověk mohl stát jedním z nejvýznamnějších umělců 20. století i bez hvězdných manýrů, skandálů a elitářského habitu.

Slavní umělci pop-artu psali dějiny umění

Lichtenstein, Warhol, Haring – tři známí umělci pop-artu, kteří tuto epochu zásadně formovali a spoluvytvářeli. Každý z těchto tří svým způsobem prokázal velkého průkopnického ducha a rozvinul nezaměnitelnou a nadčasovou uměleckou formu vyjádření.

I když jsou dnes vedeni pod stejným označením, byli to absolutní individualisté s vlastním stylem, chápáním umění a průběhem kariéry. To platí také pro řadu dalších známých umělců pop-artu, jako

• Claes Oldenburg,
• Tom Wesselmann,
• James Francis Gill,
• Robert Indiana nebo
• Mel Ramos.

Všichni svým individuálním stylem zásadně přispěli k tomu, aby se pop-art stal nejvýznamnější uměleckou epochou druhé poloviny 20. století.

Jejich vliv však sahal daleko za hranice umění. Pop-art se projevil jak v módě, produktovém designu, mediálním designu, tak v mnoha oblastech kultury. Ještě dnes je velmi oblíbený díky svému pestrému, snadno čitelnému obrazovému jazyku s motivy, které každý znovu pozná.

Také mnohé následující generace umělců se vracely k výtvarným rysům a filozofii pop-artu, například

• Nikki de Saint-Phalle,
• James Rizzi,
• Jeff Koons nebo
• Mr. Brainwash.

Vybraná díla umělců pop-artu