Znaky biedermeierského umění - pohled do zákulisí měšťanstva
Biedermeierské období bylo fází velkých zlomů, a to jak v umění, tak ve společnosti a politice jako celku. Tato epocha se v zemích Německého spolku rozprostírala od konce Vídeňského kongresu v roce 1815 až do začátku měšťanské revoluce v roce 1848. V tomto období se vyvinul velmi specifický styl nejen ve výtvarném umění, ale také v literatuře, divadle, architektuře, interiérovém designu a módě.
Malířství přineslo různé nové žánry, respektive nové interpretace známých námětů, například "interiérové obrazy" nebo krajinomalbu a portrétní malbu. Typickými znaky biedermeierského umění byly idylické a harmonické scény ze soukromého života lidí a také zvlášť realistické zpracování obrazových motivů.
Společenské a politické rámcové podmínky biedermeierské umělecké epochy
V uměleckých dílech jedné epochy se často odrážejí společenské a politické poměry. Umělkyně a umělci vnášejí do své tvorby jak osobní emoce, tak náladu ve společnosti. To platí ve zvláštní míře také pro biedermeierské umění.
Pro pochopení biedermeierské umělecké epochy stojí za to podívat se na rámcové podmínky, za nichž vznikla. Na počátku 19. století se celá Evropa nacházela ve velkém politickém zlomu. V roce 1813 Napoleon prohrál rozhodující Bitvu národů u Lipska proti alianci Ruska, Pruska, Rakouska a Švédska. Přímým důsledkem bylo jeho sesazení z úřadu v roce 1814. Ještě téhož roku vítězné mocnosti na Vídeňském kongresu stanovily poválečné uspořádání a nové státní hranice.
V průběhu tohoto procesu monarchie posílila a mnoho progresivních změn z předchozích desetiletí bylo zrušeno ("Restaurace"). Zvláště zřetelně se to projevilo v "karlovarských usneseních". Aby byla případná revoluce potlačena již v zárodku, dohodli se představitelé zemí Německého spolku na řadě restriktivních opatření. Patřilo k nim rozsáhlé omezení svobody projevu, cenzura tisku a kontrola univerzit.
Tváří v tvář tomuto politickému a společenskému úpadku mnoho lidí rezignovalo a odvrátilo se od každodenní politiky. Také ze strachu z represí se nadále drželi stranou politického dění a uchylovali se k popírání reality. Ignorovali jak omezení své svobody, tak chudobu jiných vrstev obyvatelstva či důsledky industrializace. Zcela se stáhli do soukromého života a soustředili se na rodinu a užší sociální okolí. Tato změna životních podmínek mnoha lidí měla dopad také na biedermeierské umění.
Znaky biedermeierského umění: malířství jako zrcadlo soukromého života
Tváří v tvář politické situaci se mnoho občanů a občanek stáhlo do zdánlivě dokonalého světa svého soukromého života. To mělo důsledky i pro výtvarné umění. Mnoho lidí hledalo únik v umění a kultuře, aby se odpoutali od každodenní reality. Malířky a malíři se naopak přizpůsobovali potřebám lidí, jak při výběru motivů, tak i při způsobu obrazové kompozice. Umění Biedermeier mělo především vytvářet atmosféru harmonie.
Typickými rysy biedermeierovských obrazů byly proto velmi nostalgický pohled, idylická nálada a idealizující zobrazení měšťanského života. Umění Biedermeier mělo navíc zprostředkovávat ctnost, morálku a spíše konzervativní pohled na svět.
Také motivy se v biedermeierovském uměleckém období změnily. Historické, náboženské nebo mytologické scény, které byly v mnoha předchozích epochách velmi rozšířené, hrály už jen zanedbatelnou roli. Místo nich se těšilo zvláštní oblibě žánrové malířství, které zobrazovalo motivy soukromých činností v domácnosti a ve volném čase. Patřily sem scény zcela běžných aktivit, jako jsou ruční práce, společné muzicírování nebo výlety. Velmi oblíbené byly také velké a veselé společenské události a pohledy do salonů, restaurací nebo kaváren.
Dokonce se vyvinul nový žánr, ve kterém byl ústup do vlastních čtyř stěn doslova oslavován. Takzvané "obrazy interiérů" zobrazovaly obytné prostory zcela bez lidí. Veškerá pozornost se zde soustředila na zařízení interiéru a nábytek, které byly zobrazeny s pečlivostí a bohatými detaily.
Stejně populární bylo i portrétní malířství. Většinou zobrazovalo manželské partnery, děti nebo jiné členy rodiny, stejně jako zástupkyně a zástupce různých profesí. Zvláštním a typickým znakem biedermeierovských portrétů bylo velmi přesné a přirozené zobrazení osob.
Kromě osobního prostředí a vlastního domova se pro lidi stala důležitým útočištěm také příroda. Díky tomu zažilo krajinářské malířství v době Biedermeier velký rozmach. Zobrazovány byly klasické motivy, jako pole, lesy a jezera, ale také architektura a městské scény.
Carl Spitzweg - nejznámější představitel umění Biedermeier
Umělecké období Biedermeier patří spíše ke kratším epizodám v dějinách umění a přineslo jen relativně málo velkých umělců. V této době se prosadili mimo jiné Ferdinand Hasenclever, Friedrich Gauermann, Peter Fendi, Georg Waldmüller, Josef Danhauser a Friedrich von Amerling.
Nejdůležitějším a dodnes velmi přítomným představitelem umění Biedermeier je však bezpochyby Carl Spitzweg. Dokonale ovládl typické znaky biedermeierovského malířství, především velmi realistický způsob malby. Jeho díla jako
- "Chudý básník",
- "Nedělní procházka",
- "Lovec motýlů" nebo
- "Knihomol"
se stala symbolem tohoto uměleckého období a těší se velké oblibě i v současnosti.
Skutečnost, že dnes patří k několika málo jménům Biedermeier známým i daleko za hranicemi světa umění, není bez jisté ironie. Za svého života nebyl mezi svými současníky nijak zvlášť oblíbený a se svou malbou ještě nedosahoval výrazných úspěchů. Ve srovnání s mnoha svými kolegyněmi a kolegy prodal jen málo obrazů.
Nedostatek zájmu o jeho umění spočíval především v tom, že se Spitzweg nechtěl omezovat na malování idylických, idealizujících nebo romantických scén. Ve svých dílech naopak s jemnou ironií a humorem komentoval měšťanský život a politické poměry. Aby se nedostal do potíží, pracoval se subtilními symboly, dvojznačnostmi a náznaky. Zřejmě to však bylo pro většinu jeho současníků již příliš kritické a nepřijatelné.
Dnes je to však pravděpodobně právě tato nekonformnost, díky níž Carl Spitzweg zůstal v paměti mnoha lidí jako nejvýznamnější malíř uměleckého období Biedermeier.
