Portrétní malba: člověk v centru

Zobrazení lidí patří k nejstarším motivům v malířství. Počátky tohoto žánru sahají až do starověku. Portrétní malba přetrvala napříč mnoha epochami a dodnes zaujímá významné místo v současném umění. Mnoho umělců se během své kariéry věnovalo tomuto oblíbenému, avšak náročnému malířskému tématu.

Umění portrétní malby spočívá v zachycení nejen fyzického vzhledu, ale také podstaty a charakteru portrétovaných osob. V průběhu staletí se objevilo mnoho různých variant portrétního umění. Ty se liší mimo jiné co do postavení a počtu zobrazených osob, detailnosti obrazu, jakož i držení těla či úhlu pohledu modelů. Navíc se míra realismu v zobrazeních vyvíjela spolu s různými uměleckými hnutími v průběhu historie.

Které osoby jsou zobrazovány v portrétní malbě?

Zpravidla jsou portréty vytvářeny podle skutečných nebo za skutečné považovaných osob. Okruh osob zobrazovaných v těchto uměleckých dílech se však v průběhu epoch měnil. Zda byla osoba v portrétu zvěčněna, dlouho záviselo na jejím vážení a společenském postavení. Tak byly například v Římské říši a ve Starém Egyptě vytvářeny především portréty bohyň a bohů, stejně jako vládců. Této cti se dostávalo také představitelům kléru. Kromě toho to byli především obchodníci a kupci, kteří si mohli dovolit nechat si vytvořit vlastní podobizny. Běžné obyvatelstvo však zůstávalo dlouho jako motiv vyloučeno. Ve většině případů šlo o zakázkové práce, které sloužily jako symbol moci nebo měly připomínat úspěchy velkých osobností.

Teprve v portrétní malbě 19. století padlo výlučné právo společenských elit na zobrazování v malířství. Tvůrci romantismu tak začali zobrazovat prosté lidi, jako jsou rolníci, služky nebo zahradníci, při jejich práci. Tento trend se v následujících desetiletích upevnil a od 20. století byly v portrétní malbě nakonec zastoupeny téměř všechny vrstvy obyvatelstva. Nejlepším příkladem je Pop Art, v němž se do popředí dostaly portréty známých osobností, jako jsou političky a politici, hudebnice a hudebníci nebo herci.

Autoportréty jako zvláštní forma portrétního umění

Zde se malířky a malíři stavějí sami sobě obrazovým tématem. Od 15. století začali umělci jako Leonardo da Vinci, Albrecht Dürer nebo Rembrandt vytvářet takové autoportréty. Ty byly považovány za výraz jejich nového sebevědomí a rostoucího společenského postavení. Někdy však sloužily také jednoduše jako cvičné a experimentální pole. Malířky a malíři všech následujících epoch tuto myšlenku přebírali, například Vincent van Gogh, Pierre-Auguste Renoir nebo Paula Modersohn-Becker. Mexická malířka Frida Kahlo vysvětlovala svou motivaci k autoportrétům velmi pragmaticky. Malovala sama sebe, protože byla často sama a znala sama sebe nejlépe.

Portrét v malířství: tronies

Ne zcela ostře vymezený vůči portrétům je ve své definici žánr tronies. Také zde jsou zobrazováni lidé, avšak zpravidla nejde o skutečné osoby. Tronies slouží spíše k procvičování studií určitých tváří nebo k exemplárnímu zobrazení obecného typu či určitých charakterů.

Žánr portrétní malby má mnoho variant

Pod pojem portrét nespadají pouze čelní zobrazení tváří. Žánr se naopak dělí do mnoha podkategorií. Nejnázornějším rozlišovacím znakem je počet zobrazených osob. V mnoha portrétech tvoří střed obrazu pouze jedna osoba. Vedle těchto jednotlivých podobizen patří k portrétům také dvojportréty, například sourozenců nebo párů, stejně jako skupinové portréty, například celých rodin.

Další podskupiny portrétů se definují podle příslušného výřezu obrazu, tedy podle toho, jak velká část těla modelu je na obraze zobrazena. Tak "portrét hlavy" zobrazuje celou hlavu až po krk, zatímco "ramenní portrét" již zahrnuje horní polovinu trupu. V "bustě" je osoba zobrazena s celým trupem, u "polopostavy" do pasu a u "celé postavy" je rozpoznatelná v plném rozsahu.

Rozdíly existují také v poloze hlavy, respektive v úhlu pohledu osoby. U "čelního pohledu" se model dívá přímo na pozorující. U "profilového portrétu" je tvář zobrazena z boku, "poloprofil" a "tříčtvrteční pohled" popisují další úhly, v nichž se tvář modelu nachází vůči pozorujícím.

Portrét - obraz lidí?

V převážné části děl portrétní malby se umělkyně a umělci snažili ve svém zobrazení co nejvíce přiblížit skutečné předloze modelů. Zásadně však u portrétů napříč dějinami umění nelze předpokládat stoprocentní shodu mezi proporcemi modelu a zobrazením v uměleckém díle. Věrné zobrazení lze zpochybnit z několika důvodů:

• Portréty často zobrazují pouze obecné typy: Rané portréty, jaké známe například z antiky, zpravidla vykazují jen málo individuálních rysů zobrazených osob. V té době bylo běžné zobrazovat božstva nebo vládce podle obecných standardů. Osobní znaky byly nanejvýš naznačeny pomocí zbraní, korun nebo jiných předmětů symbolizujících společenské postavení.
• Portrétní malba idealizuje a zkrášluje: Mnoho portrétů je zakázkovými díly vlivných nebo bohatých osob. Ty často sledovaly se svými vyobrazeními strategické cíle a kladly důraz na co nejimpozantnější a nejvýhodnější vzhled. Za tímto účelem přímo ovlivňovaly malířky a malíře a tím kontrolovaly způsob svého zobrazení.
• Pohled tvůrců není objektivní: Pohled malířek a malířů, a tím i způsob, jakým je osoba přenesena na plátno, může být subjektivně zabarven. V obraze se může odrážet situace tvůrce nebo jeho vztah k modelu. Spisovatel Oscar Wilde dokonce předpokládal, že v portrétu je patrnější malující než malovaný: "It is rather the painter who, on the coloured canvas, reveals himself."
• Styl to nepředpokládá: Nejpozději s expresionismem na počátku 20. století zmizel nárok na co nejrealističtější portréty. Expresionisté neviděli svůj úkol v co nejpřirozenějším nebo dokonce zkrášlujícím zobrazení osob. Chtěli spíše nahlédnout za fasádu lidí a prostřednictvím portrétní malby umožnit pohled do duše a charakteru. Tak vytvářeli umělci jako Gabriele Münter, Alexej von Jawlensky, Egon Schiele nebo Oskar Kokoschka abstrahující, nekompromisní a málo lichotivé portréty.

Slavné portréty dějin umění

Některé z nejslavnějších a také nejdražších obrazů v historii jsou díla portrétní malby. Z portrétní malby renesance pocházejí hned dvě díla jednoho umělce, která dnes patří k nejvýznamnějším portrétům všech dob. Bezpochyby lze za prototyp portrétního umění označit "Mona Lisa" Leonarda da Vinci. Další dílo da Vinci se dnes svou známostí velmi přiblížilo "Mona Lisa": "Salvator Mundi" – olejomalba přibližně z roku 1500, zobrazující Ježíše Krista, která byla v roce 2017 vydražena za 450 milionů amerických dolarů.

V 17. století popularita portrétní malby přetrvávala. Zejména v Nizozemsku se etablovalo mnoho portrétních malířů. Patřil k nim také Jan Vermeer van Delft. V roce 1665 vytvořil legendární "Dívku s perlou", které dodnes fascinuje mnoho milovníků umění.

Z 18. století pocházejí některé obzvlášť působivé a dodnes slavné portréty králů. Vyzdvihnout je třeba portréty francouzského krále Ludvíka XIV. od Hyacinthe Rigaud a také obraz Anton Graff, který zobrazuje Fridricha II.

V 19. století impresionismus zrevolucionalizoval portrétní malbu. Do popředí se zde dostávala především krajinomalba, avšak se "Autoportrétem se slaměným kloboukem" (1887) od Vincent van Gogh vznikl také velmi známý portrét této epochy.

Vzhledem k rozmanitosti stylů ve 20. století připadá na toto období hned několik ikonických portrétů. Skupinový portrét Picasso "Demoiselles d´Avignon" z roku 1907 dnes patří k prvním průlomovým dílům kubismu. Jedno z nejpopulárnějších děl všech dob vytvořil Gustav Klimt s obrazem "Adele Bloch Bauer I" rovněž na počátku 20. století.

I v pop art zůstával obraz člověka významným tématem. Andy Warhol v roce 1967 vytvořil na základě fotografie svou světoznámou sítotiskovou sérii Marilyn Monroe. V dalším článku časopisu se k tomuto tématu dozvíte deset zajímavých faktů o Marilyn Andy Warhol. Následovalo mnoho dalších interpretací tohoto žánru, například od Robert Longo s působivými černobílými portréty nebo od Gerhard Richter s jeho nezaměnitelnými závojovými efekty. Portrétní malba je dodnes velmi oblíbená mezi tvůrci i publikem.

Vybraná díla z oblasti portrétní malby