Umění 20. let: směry a vlivy Zlaté éry
Hříšný noční život, blahobyt a luxus, sexuální volnost, technický pokrok a emancipace žen: Mýtus o 20. letech vypráví o desetiletí průlomu, inovací a glamouru.
"Zlatá éra" začala bezprostředně po překonání hyperinflace v roce 1923, ale světová hospodářská krize od roku 1929 již znamenala její konec. Legenda o "zlatých dvacátých letech" se dodnes houževnatě drží, ve skutečnosti však v této fázi nebylo všechno zlato, co se třpytilo. Vedle pozitivního vývoje patřily ke každodennímu životu nezaměstnanost, chudoba a politické nepokoje.
Pro výtvarné umění zlatých dvacátých let nabízela tato doba plná napětí a rozporů velké příležitosti. Změněné politické a společenské podmínky Výmarské republiky umožnily, aby se umění 20. let rozvíjelo mnoha různými směry. V důsledku toho vykazoval svět umění dosud neznámou pluralitu stylů a aktérů. Několik uměleckých forem vyjádření mělo v umění 20. let svůj původ a období rozkvětu.
Výmarská republika – doba protikladů
Německo bylo na počátku 20. let 20. století stále pod bezprostředním dojmem následků první světové války. Prohranou válkou skončila císařská éra a v roce 1918 byla vyhlášena republika. "Výmarská republika" však od samého počátku nestála pod nejlepšími vyhlídkami.
Země hospodářsky trpěla následky válečných let. Versailleská smlouva zavázala Němce k obrovským reparacím. Ty vedly k silné inflaci a zbídačení velké části obyvatelstva. Prekérní situace navíc způsobovala politické nepokoje.
Zlepšení přinesl až "Dawesův plán", který nově upravil reparace. Měnová reforma na konci roku 1923 nakonec vytvořila základ pro hospodářské oživení. Konjunktura se zlepšila a obchod i průmysl expandovaly. Bylo možné rozšířit infrastrukturu a nezaměstnanost klesla. V roce 1927 nově zavedené pojištění v nezaměstnanosti mělo navíc chránit před úplným zbídačením.
Zlepšené životní podmínky však nezajistily trvalou politickou stabilitu. Politická scéna zůstala spíše roztříštěná, vlády se nikdy dlouho neudržely a přijetí parlamentní demokracie mezi obyvatelstvem bylo nízké.
Kromě toho nebylo navzdory hospodářskému vzestupu v polovině 20. let možné hovořit o blahobytu pro všechny. Fáze "zlatých dvacátých let" byla v podstatě fenoménem metropolí. Zde profitovala nová střední třída ze zlepšené ekonomické situace.
Ve venkovských oblastech naopak pokračovala prekérní situace, která nastala bezprostředně po první světové válce, beze změny. Nezaměstnanost, nedostatek bytů a chudoba nadále určovaly každodenní život. V důsledku toho mnoho lidí hledalo záchranu v útěku z venkova do domněle prosperujících velkoměst.
Společenský a kulturní život ve městech vzkvétal
Hospodářský vzestup ve dvacátých letech měl také za následek změny uvnitř společnosti. O něco lepší situace na trhu práce přinesla více lidem práci a obživu. Sociální prostředí a třídy, které přežily císařskou éru, sice nemohly být zcela odstraněny, ale alespoň se jejich hranice posunuly, respektive se staly propustnějšími.
Po strádání první světové války a galopující inflaci toužilo mnoho občanů po rozptýlení od každodenního života. Různé formy zábavy, jako kino, divadlo, cirkus, revue nebo sportovní akce, se brzy těšily velké oblibě. Na významu získaly také taneční akce a rekreační sport. Dodnes jsou legendární noční kluby, v nichž se podle amerického vzoru tančilo na jazz a swing.
Změnil se také vztah mezi pohlavími – byť jen pozvolna. Ústava Výmarské republiky poprvé stanovila volební právo žen a rovnost pohlaví. Ženy nyní častěji vstupovaly do zaměstnání a aktivně se podílely na společenském životě.
Od trvalé emancipace však byla Výmarská republika stále daleko. Společnost a politika se tedy ve zlatých dvacátých letech nacházely ve velkém přerodu. V této atmosféře se mohla dále rozvíjet i umění.
Atmosféra průlomu v umění 20. let
V umění 20. let panovala pozitivní atmosféra průlomu. Základy pro to položila ústava Výmarské republiky. Ta předpokládala pro umění a kulturu nové, otevřenější podmínky. Umění, věda a vzdělávání byly od nynějška považovány za svobodné a měly být chráněny před vnějším vlivem. Navíc měly zůstat nedotčeny cenzurou.
V této nově získané svobodě se mohlo výtvarné umění výrazně rozvíjet. Mnoho umělců se odvrátilo od tradičních stylů a věnovalo se současným a avantgardním formám vyjádření. To však nevedlo k jednotnému uměleckému stylu dvacátých let. Naopak vedle sebe existovaly různé školy, jako například
- expresionismus,
- surrealismus,
- dadaismus a
- Nová věcnost.
Současně si tvůrci umění vytvářeli nové sebepojetí a znovu si uvědomovali své společenské poslání. Svým uměním chtěli aktivně přispět k podpoře a posílení demokracie. Zároveň proměnili svá umělecká díla v nástroje, jimiž zpochybňovali a kritizovali politiku a společnost.
Často ve svých obrazech a sochách odráželi realitu života ve Výmarské republice. Zobrazována byla
- následky války,
- politická napětí a industrializace,
- moderní životní pocit,
- život ve velkoměstě a
- móda a volnočasové aktivity.
Příkladným symbolem politizace výtvarného umění 20. let byla interdisciplinární "Novembergruppe". V tomto sdružení se spojili umělci z malířství, sochařství, divadla, hudby a architektury. Spojovala je myšlenka přispět k pluralismu a demokracii. Jejich cílem byla osvícená a otevřená společnost. Zároveň mělo být umění demokratizováno, aby bylo přístupné všem lidem bez ohledu na společenské postavení.
Mezi přibližně 400 členy Novembergruppe patřilo mnoho známých umělců 20. let, mimo jiné
- Bertolt Brecht,
- Wassily Kandinsky,
- Ludwig Mies van der Rohe a
- Walter Gropius.
Kromě toho se v umění 20. let změnila role žen. V předchozích desetiletích byl svět umění v podstatě ovládán muži. Důvodem bylo mimo jiné to, že ženám byl přístup na umělecké akademie povolován jen ve zcela výjimečných případech. Díky novým právům, která předpokládala výmarská ústava, se nyní mohly stále více prosazovat i v umění.
Mezi nejznámější představitelky umění 20. let patřily
- Jeanne Mammen,
- Dörte Clara Wolff,
- Else Lasker-Schüler,
- Gabriele Münter,
- Marianne von Werefkin,
- Elfriede Lohse-Wächtler a
- Hannah Höch.
Umění 20. let utvářely různé styly
Nové podmínky Výmarské republiky umožnily svobodný rozvoj uměleckých forem vyjádření. V umění 20. let se tak mohla rozvinout velká rozmanitost stylů, v nichž se vyjadřovaly různé životní pocity umělců.
Některé z populárních stylů umění 20. let měly svůj původ již v předchozích desetiletích, například expresionismus nebo dadaismus. Přibyly však i další školy, které se rozvinuly teprve ve 20. letech 20. století, jako Nová věcnost nebo Bauhaus. Impulzy k tomu přicházely i ze zahraničí, především Francie ovlivňovala umění dvacátých let v Německu.
Expresionismus
Nejvýznamnější inovace v umění klasické moderny přinesl expresionismus. Jeho počátky sahají až na začátek 20. století.
Umělci této epochy již nepovažovali za svůj úkol zobrazovat realitu. Ve svých dílech chtěli naopak vyjádřit svůj citový svět. Jejich umělecký proces byl intuitivní, emocionální a silně subjektivní. Redukovali formy a struktury svých motivů a dávali více prostoru barvám a plochám.
Mezi průkopníky expresionismu patřilo umělecké sdružení "die Brücke". Tuto dnes legendární skupinu založili v roce 1905 následující umělci:
- Karl Schmidt-Rothluff,
- Ernst-Ludwig Kirchner,
- Fritz Bleyl a
- Erich Heckel.
Později mezi její členy patřili také Max Pechstein a Emil Nolde. V roce 1913 se sdružení rozpadlo, ale jeho členové zůstali velmi přítomní i v umění 20. let.
Neméně vlivný se ukázal být "Der Blaue Reiter" – redakční sdružení, které založili Franz Marc a Wassily Kandinsky v roce 1912. V této umělecké skupině z oblasti Mnichova se setkali mimo jiné
- August Macke,
- Gabriele Münter,
- Marianne von Werefkin,
- Alexej von Jawlensky a
- Paul Klee.
"Der Blaue Reiter" se rozpadl již v roce 1914. Někteří bývalí členové se však v roce 1924 reorganizovali pod názvem "Die Blaue Vier". Do této umělecké skupiny patřili
- Lyonel Feininger,
- Wassily Kandinsky,
- Paul Klee a také
- Alexej von Jawlensky.
Umělecké styly 20. let: surrealismus
Surrealismus měl svůj původ v Paříži 20. let 20. století. Jeho umělci se již nechtěli omezovat na motivy z reálného světa. Naopak hledali své obrazové světy v podvědomí. Ve svých dílech obrazově ztvárňovali scény z vizí, snů, emocí, fantazií a stavů opojení.
Umělci kombinovali předměty z naprosto odlišných kontextů a částečně je výrazně deformovali – až k abstrakci. Surrealistická díla působí částečně groteskně, částečně znepokojivě, ale také humorně.
Mezi nejznámější surrealisty umění dvacátých let patřili mimo jiné
Výstavou v roce 1925 v Paříži se surrealisté se svým uměním poprvé představili veřejnosti. V Německu byl Max Ernst nejvýznamnějším představitelem surrealismu v umění 20. let.
Bauhaus
Bauhaus patřil k nejdůležitějším hybatelům moderny v architektuře, umění a designu. Německá umělecká škola byla považována za evropské centrum avantgardy. Založil ji v roce 1919 ve Výmaru architekt Walter Gropius.
Walter Gropius považoval výtvarné umění na počátku 20. století za hluboce krizové. Jeho koncepce předpokládala zásadní stylistický nový začátek. Při něm měly spolupracovat umění, architektura a řemeslo.
Styl Bauhausu postavil funkčnost jako hlavní princip nad celý proces navrhování. Design Bauhausu byl proto věcný a puristický. Tvarosloví mělo jasné linie a struktury, obešlo se bez ozdob a omezilo barevnou paletu na minimum. Tento styl později přenesli do svých děl i tvůrci malby 20. let. Tím se umění Bauhausu stalo průkopnickou uměleckou školou moderny.
V Bauhausu působila mnohá velká jména moderního umění, například
- Oskar Schlemmer,
- Lyonel Feininger,
- Paul Klee,
- Wassily Kandinsky a
- László Moholy-Nagy.
Pod tlakem nacistů musel být Bauhaus v roce 1933 uzavřen, jeho vizionářské myšlenky a koncepce však inspirují výtvarné umění dodnes.
Umění zlatých dvacátých let: dadaismus
Dadaismus je třeba chápat méně jako umělecký styl a více jako celkovou uměleckou koncepci a životní postoj. Všechno začalo v roce 1916 v Cabaret Voltaire v Curychu. Zde se setkávali umělci nejrůznějších disciplín, které spojovala především jedna myšlenka: frustrace z měšťanské společnosti a jejího umění.
Jejich protireakce spočívala v na první pohled zcela anarchických, nesmyslných a chaotických vystoupeních. S velkou dávkou ironie a spontaneity vytvořili dadaisté umění, které podle tehdejších měřítek žádným uměním nebylo: přednášeli nesmyslné zvukové básně, vytvářeli umělecké koláže ze šrotu, kusů látky nebo papíru a novinových výstřižků nebo uváděli groteskní performance na scénu.
Koncept DaDa se postupně rozšířil do mnoha uměleckých metropolí, jako jsou Paříž, New York a Berlín. V umění 20. let byl dadaismus stále přítomen. V Německu jej mimo jiné reprezentovali
- Kurt Schwitters,
- Hannah Höch,
- Raoul Hausmann a
- Max Ernst.
Nová věcnost
"Nová věcnost" byla pro umění 20. let obzvláště charakteristická. Považuje se za bezprostřední reakci na změny v politice a společnosti po první světové válce.
Umělecký směr se rozdělil na dva tábory. Představitelé "verismu" viděli svůj úkol v tom, ukázat publiku realitu co nejnekompromisněji. Motivy z velkoměstského života nebo pracovního prostředí ostře kritizovali politické a sociální poměry. Karikovali a přeháněli lidi i zobrazované předměty – nezřídka až do groteskna. Slavnými představiteli verismu byli Otto Dix a George Grosz.
Zcela jinak reagovali na životní podmínky umělci "klasicismu". Ve svých dílech viděli možnost uniknout tvrdé realitě. V motivech, jako jsou romantické krajiny a idylické rodinné scény, vyjadřovali velkou touhu po klidu a míru.
Art Déco
Také "Art Déco" patřilo mezi rozšířené styly umění 20. let. Jeho principy ovlivnily nejen malířství 20. let, ale také architekturu, módu, předměty každodenní potřeby a interiérový a šperkařský design.
Tento styl se svou chladnou a elegantní estetikou se skládal z mnoha různých designových prvků. Tvůrci Art Déco pracovali s mnoha detaily a ornamenty, ale vzdali se odkazů na přírodu, které byly ještě oblíbené v secesi. Místo toho používali abstraktní formy a struktury, jako jsou oblouky nebo geometrické vzory. Velmi oblíbené byly také symetrické formy.
V Art Déco se projevovala touha mnoha lidí po blahobytu. Proto byly pro objekty často používány vzácné materiály a zlatá byla obzvláště oblíbenou barvou.
Několik děl známých umělců z 20. let 20. století
Umění 20. let – o 100 let později
Od začátku 21. století lze pozorovat malou renesanci "zlatých dvacátých let". Toto historicky významné desetiletí slouží znovu a znovu jako kulisa pro filmy a televizní seriály, show companies uvádějí programy ve stylu dvacátých let a také výstavy o umění 20. let, například o Nové věcnosti nebo Bauhausu, se pravidelně pořádají v galeriích.
Významný vliv estetiky umění 20. let na současné malířství však pozorovat nelze. Přesto jsou některé umělecké styly, které byly v umění 20. let populární, relevantní i dnes. Jak expresionismus, tak surrealismus slouží mnoha současným umělcům jako inspirace. Estetika Bauhausu se stejně tak objevuje v současné architektuře a designu. Kromě toho jsou mnozí umělci, kteří byli v tomto desetiletí aktivní, dodnes velmi oblíbení a jejich díla jsou částečně velmi ceněna.
