Baroko a Renesance: Toto jsou rozdíly
Zámek ve Versailles, da Vinciho "Mona Lisa", nádherné zahradní areály jako v Schwerinu a Hannoveru nebo Botticelliho "Zrození Venuše": umění a architektura Renesance a Baroka jsou i dnes stejně přítomné jako oblíbené.
Obě epochy dohromady pokrývají období více než čtyř století. Renesance vzešla ze středověku přibližně od počátku 15. století. Na počátku 17. století ji vystřídalo Baroko. Klasicismus ukončil období Renesance a Baroka přibližně na konci 18. století.
Na první pohled mají tyto epochy mnoho společného. V obou byla výtvarná umění pod bezprostředním dojmem politického, náboženského a společenského vývoje. Také jejich styl odhaluje některé paralely. Jaký je ale rozdíl mezi Renesancí a Barokem?
Renesance a Baroko se liší především v příslušných společenských rámcových podmínkách: do doby Renesance spadají reformace a humanismus. Pod tímto vlivem objevilo renesanční umění člověka jako samostatné téma. Přitom se vztahovalo ke vzorům z řecké a římské antiky a kladlo důraz na co nejvěrnější způsob zobrazení.
Pět významných umělců Renesance byli
Baroko naproti tomu bylo poznamenáno protireformací a třicetiletou válkou. Styl Baroka v zásadě navazoval na ideje Renesance, ale dále se vyvíjel. V malbě nahradily realismus dramatizace a patos. Kromě toho byla znovu objevena biblická a mytologická témata jako motivy. Myšlenka smrtelnosti tvořila základ samostatného žánru ("Vanitas" zátiší).
K nejvýznamnějším umělcům Baroka patřili
- Jan Vermeer,
- Michelangelo Merisi da Caravaggio,
- Rembrandt van Rijn,
- Peter Paul Rubens a
- Jan Brueghel d. Ä..
Níže se podrobněji podíváme na rozdíly mezi Barokem a Renesancí.
Renesance vs. Baroko: časy společenské transformace
Jak při vývoji Renesance, tak Baroka hrál významnou roli společenský a politický kontext. Oba styly svým způsobem reagovaly na situace, v nichž vznikly.
Renesance: nový obraz světa ve znamení humanismu
Ve fázi Renesance zažila Evropa zásadní změny v kultuře, hospodářství, vědě a politice. K nejdůležitějším vývojům patřila reformace a z ní vyplývající rozdělení církve. Ale také knihtisk a pokroky v přírodních vědách vytvořily v Evropě nové duchovní klima.
Celkově se během Renesance snížil vliv šlechty a církve, které po staletí dominovaly politice a společnosti. Paralelně posilovalo své postavení ve společnosti zámožné měšťanstvo. Těžilo ze stále rostoucího obchodu jak uvnitř zemí, tak mezi státy.
Tento vývoj měl dopad také na financování umění a kultury. V předcházejícím středověku vystupovala jako podporovatelé a zadavatelé výtvarných umění v podstatě šlechta a duchovenstvo. Tuto roli nyní stále více přebírali také měšťanští mecenáši.
Na renesanční umění nepůsobily jen politické a hospodářské podmínky
Také vládnoucí filozofie, ideály, světonázory a životní postoje se odrážely v dílech této epochy. Tak i renesanční sochy a obrazy stály zcela ve znamení humanismu.
Humanistická filozofie tvořila jádro veškerého myšlení a jednání v této epoše. Od svých počátků ve 14. století se v humanismu artikulovala touha po změně a vykročení do nové doby. Jeho teorie představovala radikální obrat oproti myšlení středověku. Zde dosud dominovalo křesťanské učení, v němž byli lidé jednoznačně podřízeni božskému.
S oceněním tvořivého lidského jednání získaly nový status také přírodní vědy. Výzkumníci, učenci i inženýrky a inženýři se postupně emancipovali od učení církve. V této epoše bylo vyvinuto a zveřejněno mnoho průlomových vynálezů a teorií.
I když se lidé více soustředili na pozemskou existenci a její výzvy, spiritualita a náboženství z každodenního života Renesance zcela nezmizely.
Baroko: epocha pod dojmem třicetileté války
Bezprostředně po Renesanci následovalo Baroko. Ve srovnání s Renesancí stálo Baroko zcela pod dojmem třicetileté války. Jako tak často se situace pro lid a šlechtu jevila velmi rozdílně. Odpovídajícím způsobem panovala v obou táborech velmi odlišná nálada.
Pro velkou část obyvatelstva Evropy znamenala válka především dobu plnou utrpení a strádání. Nemoci, smrt, hlad a zkáza patřily ke každodenním zkušenostem mnoha lidí. Šlechtičtí vládci a bohatí naopak ze situace odvozovali postoj "teď teprve pořádně". Žili v rozhazovačném luxusu a oslavovali sebe a svou moc okázalými slavnostmi a nádhernými stavbami.
Protireformace ze své strany způsobila, že vliv církví znovu zesílil. Orientace na pozemský svět, jak ji v Renesanci učil humanismus, znovu poněkud ustoupila ve prospěch křesťanské víry.
Po třicetileté válce si mnoho panovnic a panovníků mohlo udržet svůj status. V různých evropských státech se jako forma vlády etabloval absolutismus. Císařovny a císaři stejně jako královny a králové si nárokovali neomezenou moc nad lidem a státem. Svůj nárok na absolutní vládu demonstrovali okázalými stavbami a luxusním a rozmařilým životním stylem.
Vedle šlechty zesílila také katolická církev. V protireformaci dokázala rozšířit svou moc a vliv. Katolická církev si v této fázi objednávala četná umělecká díla s náboženskými motivy. Sochy a obrazy sloužily k upevnění její pozice mezi věřícími.
Paralelně se však v různých ohledech otřásalo i tradičním obrazem světa. To se týkalo jednak tradiční stavovské společnosti. Byl zpochybněn vládnoucí systém se šlechtou a duchovenstvem na jedné straně a měšťanstvem a rolníky na straně druhé. Jednak sílily mezi vědkyněmi a vědci hlasy, které neviděly Zemi ve středu vesmíru, nýbrž Slunce.
Baroko a Renesance ve srovnání: motivy
Nový obraz světa a změny ve společnosti se odrážely také v motivech obou epoch.
Motivy renesančního umění
Stejně jako se ve filozofii a duchovním postoji Renesance dostal do středu člověk, učinili jej i umělci ústředním obrazovým tématem. Jak v malbě, tak v sochařství mohl být od nynějška - stejně jako náboženské postavy - zobrazen jako samostatný motiv.
Přitom se umělkyně a umělci soustředili na co nejvěrnější zachycení lidské anatomie. To se projevilo zejména v čím dál populárnějších portrétech. Kromě toho začali první umělci vytvářet autoportréty. I když se člověk nyní vyvinul ve stále důležitější motiv, náboženská a mytologická obrazová témata zůstala nadále relevantními náměty. Jak obrazová ztvárnění obsahů z Bible, tak scény a postavy z antické mytologie byly zpracovávány v obrazech a sochách.
Vedle člověka a božstev získala v renesanční malbě na významu také příroda. Krajiny a zvířata hrály až do počátku 15. století v obrazech a sochách téměř nulovou roli. V Renesanci však umělkyně a umělci začali věnovat stále více pozornosti flóře, fauně a architektuře. K samostatnému žánru krajinomalby bylo ale stále ještě velmi daleko. Krajiny stále sloužily v podstatě jako pozadí a kulisy. Umělci však od nynějška kladli větší důraz na detailní a přírodě věrné zpracování scén, v nichž lidé jednali.
Náboženství, Vanitas, příroda – motivy barokního umění
Také v umění Baroka se člověk dokázal prosadit jako téma. Vznikla tak četná portréty monarchů a šlechty. V obrazech však byly zobrazovány také motivy s více účastníky, jako slavnosti nebo jiné společenské příležitosti.
Paralelně protireformace způsobila, že náboženství v každodenním životě lidí znovu získalo na významu. To se odráželo i v umění Baroka. Duchovenstvo znovu ve zvýšené míře zadávalo obrazy a sochy s náboženskými a biblickými scénami. Často zde stály ve středu Ježíš, Panna Maria nebo andělé a také zobrazení nebe a pekla. Barokní sochy však nadále zobrazovaly i postavy z mytologie, jako Venuši nebo Amora.
V barokní malbě se zobrazování myšlenky Vanitas mohlo etablovat jako nový motiv. Zejména v zátiších se připomínala konečnost pozemského života. Jako symboly k tomu sloužily různé, stále se opakující objekty, například lebky, přesýpací hodiny, svíčky, mouchy nebo uvadající květiny. Motivy Vanitas měly vést pozorující k vnitřnímu usebrání a mravnému životu.
Také příroda se jako obrazové téma v umění Baroka dále rozvíjela. Zejména v pozdním Baroku a navazující rokokové malbě učinily krajiny významné kroky směrem k samostatnému žánru. Lesy, moře nebo horské krajiny, ale také zahrady, zvířata a rostliny, mohly být od nynějška zobrazovány i bez lidí.
Nový obrazový jazyk a techniky v Renesanci a Baroku
Nejen v obrazových tématech, ale také v obrazové kompozici a malířských technikách existovaly v Renesanci a Baroku určité rozdíly. Ty bezprostředně souvisely s motivy i s pojetím umění.
Renesance: oživení proporcí v malířské technice
Především návrat ke vzorům z antiky ovlivnil způsob zobrazení v renesanční malbě. Protože byl člověk nyní vnímán jako individuum, kladli umělci zvýšený důraz také na jeho anatomicky správné, přírodě věrné a detailní zobrazení. Pomocí individuálních rysů obličeje a přirozených proporcí se chtěli svým modelům co nejvíce přiblížit.
Stejnou preciznost však projevovali i u postav, které nemohli mít přímo před sebou, jako byly biblické nebo mytologické charaktery. Také ve všech ostatních žánrech, jako jsou krajiny a architektura, se prosadil realistický způsob malby.
Současně však renesanční malířky a malíři dosahovali pokroku také v obrazové kompozici. K nejvýznamnějším objevům této doby patřila centrální perspektiva. Díky ní mohli malíři vytvářet dojem prostorové hloubky a trojrozměrnosti. K tomu nechávali (imaginární) linie ve svých obrazech sbíhat se do takzvaného úběžníku. Objekty, které měly v obraze působit vzdáleněji, malovali menší. Výrazné obrazové předměty, které se měly objevit v popředí, malovali větší.
Dalším významným vývojem renesanční malby byla technika "Sfumato". Při tomto postupu nanášeli malíři částečně dodatečnou tenkou lazuru z bílé barvy. Tímto způsobem trochu změkčovali kontury obrazových předmětů. Bylo tak možné simulovat různé světelné efekty, jako mlhu nebo ostré světlo. Kromě toho bylo možné tímto způsobem vyvolat dojem prostorové hloubky, protože neostrost nechávala objekty působit vzdáleněji.
Barokní umění: přechod od realismu k emocionalitě
Také v technikách a způsobech zobrazení existovaly mezi Renesancí a Barokem rozdíly. Tam, kde se renesanční malba ještě snažila co nejvíce přiblížit skutečnosti, prosadil se v Baroku spíše emocionální obrazový jazyk. Zobrazené scény byly opulentní, rozmařilé a plné pohybu a energie. Působily více inscenovaně a měly sklon k dramatizaci a patosu.
Při modelování obrazových objektů se však umělkyně a umělci nadále orientovali podle reality. Pomocí hry světla a tmy označované jako "Chiaroscuro" simulovali živou prostorovost. Díky dopadu světla a hře stínů bylo možné ještě zřetelněji definovat proporce těl a objektů. Tímto způsobem působily obrazové předměty velmi plasticky a byly jednoznačně umístěny v prostoru.
K živému obrazovému dojmu přispěla také nově vyvinutá malířská technika. Pomocí nanášení barvy označovaného jako "Impasto" mohli umělci zdůraznit nebo zvýraznit určité části obrazu. Nejdůležitější vlastností Impasta byla úplná kryvost barvy. Někdy byla barva nanášena i pastózně, to znamená lehce vystouple. Tímto způsobem mohly být akcentovány světlé partie nebo jednobarevné výřezy obrazu. I to přispívalo k trojrozměrnému a dynamickému obrazovému dojmu.
V Rokoku, které se vyvinulo z pozdního Baroka, dosáhl velmi emocionální způsob zobrazení svého vrcholu.
Rokoko znamenalo konec velkých epoch Renesance a Baroka.
Vybraná díla epoch Baroka a Renesance
