Klasicismus: návrat k ideálům antiky

Klasicismus představuje jeden z nejvýznamnějších zlomových bodů evropských dějin umění a kultury. Mezi lety 1770 a 1840 se většina uměleckých druhů změnila formou i obsahem. Netýkalo se to pouze výtvarného umění s malířstvím, sochařstvím a architekturou, ale také dalších umění, jako jsou divadlo, literatura a hudba, a také designu, módy a interiéru.

Nový styl byl zasazen do celospolečenského transformačního procesu, který zasáhl i tradiční mocenské struktury. I když vrcholné období klasicismu trvalo jen o něco déle než půl století, přineslo výtvarnému umění trvalé změny, které částečně působí dodnes. Klasicismus navíc nebyl jen regionálním jevem, ale jako jeden z mála stylů se dokázal rozšířit po celé Evropě až do Severní Ameriky.

V podstatě se klasicismus ve výtvarném umění opíral o tři základní pilíře:

1. Styl klasicismu byl rozhodujícím způsobem inspirován uměleckými díly řecké a římské antiky.
2. Nejvyšší zásadou pro tvorbu soch, obrazů a architektury byla decentní krása. Estetika byla určována jasností formy, harmonií, přirozenými proporcemi a prostou elegancí. Tím se klasicismus distancoval od pompézních a citově vypjatých stylů, jako jsou baroko a rokoko.
3. V klasicismu se i v umění artikuloval duch osvícenství. Forma a obsah děl se orientovaly podle hodnot, jako jsou rozum, racionální myšlení a morálka.

V následujícím textu budou podrobněji rozebrány charakteristické rysy klasicismu. Mimo jiné budou blíže vysvětleny okolnosti jeho vzniku, typické znaky obrazů a soch i významné představitelky a představitelé klasicismu a jejich díla. Důraz bude přitom kladen na malířství a sochařství. Na závěr bude ještě věnován pohled významu klasicistního umění v současnosti.

Jak klasicismus vznikl?

Různé okolnosti a vlivy způsobily, že se klasicismus mohl od poloviny 18. století rozvinout jako nový styl výtvarného umění. Umožnilo to, respektive k tomu přispělo, hned několik faktorů: změny v politice a společnosti, touha po stylové nové orientaci a rostoucí zájem o umění antiky.

Evropa v dobách politických a společenských změn

Od poloviny 18. století se mnoho evropských zemí nacházelo ve fázi politického a společenského převratu. Dění určovalo několik významných událostí:

• Ve Francii vedla Francouzská revoluce od roku 1789 k hluboké proměně státu a společnosti. V jejím průběhu ztratila šlechta a klérus moc a měšťanstvo nabylo na významu.
• Průmyslová revoluce, která začala přibližně v roce 1760, změnila v Evropě hospodářské a sociální poměry.
• Koaliční války v letech 1792 až 1815 měly za následek posuny územních hranic a změny mocenských vztahů.
• Celá Evropa stála ve znamení osvícenství. Věda a racionální myšlení určovaly společenské a politické jednání.

Především trendy k demokratizaci a racionalizaci podporovaly formování klasicismu:

• V mnoha zemích se tradiční hierarchie a mocenské vztahy začaly otřásat. To se týkalo zejména struktur absolutistických monarchií a vlivu církví. Tím postupně mizely i pompézní a přetížené stylové prvky baroka a rokoka, které upřednostňovala šlechta a klérus. Klasicistní umění se chápalo jako radikální protiklad k předcházejícím epochám.
• Ve výtvarném umění se odrazila filozofie osvícenství. Stejně jako v mnoha jiných oblastech života vstoupily nyní logika a rozum také do malířství, sochařství a architektury. Jak volba obrazových témat, tak umělecké provedení se řídily racionálními principy. Díla již neměla oslovovat smysly a emoce, nýbrž ducha. Silněji než dříve si nyní umělci brali za vzor přírodu a usilovali o realistická zobrazení.
• V neklidných dobách na přelomu 18. a 19. století měly malířství a sochařství poskytovat orientaci. Mnohé autority byly zpochybňovány, což zase vedlo k nejistotě a dezorientaci. V této době velkých převratů mělo být alespoň umění místem řádu, čistoty, morálky a disciplíny.

Klasicismus byl protihnutím vůči baroku

Jak mezi umělci, tak mezi zadavateli směřovaly okolnosti k zásadní změně stylu. Umělecké způsoby tvorby baroka a rokoka již neodpovídaly obecné společenské náladě. Racionalizace, sekularizace a demokratizace se nyní měly odrážet i v proměněném uměleckém stylu. Proto se stylové prvky klasicistního umění vědomě vymezovaly vůči okázalé a bombastické estetice předcházejících epoch. Vzorem nyní sloužila díla z antiky, která se ve svém způsobu zobrazení silně orientovala na realitu. I v klasicismu se nyní člověk znovu obracel ke kráse a jednoduchosti přírody. Styl byl nyní charakterizován redukovanými, jasnými strukturami a uměřenými formami tvorby bez extravagancí.

Klasicismus našel své stylové vzory v archeologii

Zásadní impuls pro rozvoj klasicismu nepřišel ze samotného umění, ale z vědy – archeologie. Od počátku 18. století se zájem archeologů soustředil na oblast kolem Vesuvu v Itálii. Velké části regionu byly po jeho výbuchu roku 79 n. l. pokryty silnou vrstvou lávy a popela. Vykopávky v Herculaneum v roce 1738 a v Pompejích v roce 1748 vynesly na světlo senzační artefakty. Sochy, fresky a mozaiky v nejlepším stavu dochování mohly být představeny veřejnosti.

Výsledky vykopávek vyvolaly v mnoha evropských zemích vlnu nadšení pro antické umění. V důsledku toho objevili i umělci a umělkyně, stejně jako umělečtí řemeslníci a řemeslnice, pro sebe stylové prvky řeckých a římských uměleckých předmětů, staveb a užitkových předmětů. Prostý způsob tvorby antiky, orientovaný na přírodu, se měl stát stylotvorným pro klasicismus.

Johann Joachim Winckelmann je považován za "duchovního otce" klasicismu

Při informování o výzkumu antických nalezišť v 18. století připadla německému archeologovi, antikváři a knihovníkovi Johann Joachim Winckelmann (1717 – 1768) významná role. Svými spisy rozhodujícím způsobem utvářel obraz antiky v německy mluvícím prostoru a významně přispěl k rozvoji klasicistního umění.

V roce 1755 sepsal Winckelmann své první velké dílo "Myšlenky o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství". Již zde zdůraznil význam antického umění také pro současná díla. Z této práce pochází i často citovaná věta, jíž Winckelmann již formuloval důležitou zásadu pro výtvarné umění klasicismu:

"Jediná cesta, jak se můžeme stát velkými, ba pokud je to možné, nenapodobitelnými, je napodobování starých."

Ještě během svého pobytu v Německu byl Winckelmann pověřen, aby saskému dvoru podával zprávy o objevech v oblasti kolem Vesuvu. Několikrát cestoval do Itálie a své dojmy zpracoval v četných vědeckých spisech. Svými pracemi Winckelmann významně přispěl ke znovuobjevení antiky.

Zastával tezi, že klíčem ke vzdělání a etice je intenzivní zabývání se antikou. Zejména v řeckých uměleckých dílech viděl uskutečněno to, co bylo podle jeho názoru zásadním úkolem umění: zobrazení krásy. Na Winckelmannovy stylové vůdčí myšlenky měli o několik let později navázat mnozí výtvarní umělci a umělkyně klasicismu. Svými přitažlivě formulovanými spisy však dokázal také v širokých vrstvách obyvatelstva probudit zájem a nadšení pro antiku.

Jaké jsou nejdůležitější znaky malířství klasicismu?

Malířský styl klasicismu měl odrážet věcnost, řád a důstojnost, které určovaly celou epochu. Aby toho dosáhli, používali umělci a umělkyně jasný, redukovaný způsob zobrazení bez bujné ornamentiky.

Typickými znaky klasicismu byly:

• Jasné vedení linií: Malířství klasicismu usilovalo o věcné a detailní zobrazení motivů. K tomu umělci pracovali převážně s jasnými konturami, které definovali jemnými liniemi. U poněkud větších ploch se snažili, aby nebyly patrné tahy štětcem a aby nanesení barvy působilo co nejrovnoměrněji.
• Tlumené barvy: Racionalita obrazů a zobrazených motivů měla být podporována umírněným použitím barev. Malíři a malířky v klasicismu tak používali převážně chladné, tlumené barevné tóny. Barvy byly považovány za prostředek k účelu a neměly odvádět pozornost od postav a obrazových témat. Zároveň měly decentní barvy přispět k vyvolání dojmu klidu a harmonie. Také při nanášení barvy se malíři drželi zpět a vyhýbali se například pastózním vrstvám barvy.
• Dokonalá krása jako ideál: Typickým znakem klasicismu bylo, že se malíři a malířky snažili ve svých obrazech vytvářet dokonalé obrazové světy působící co nejpřirozeněji. Usilovali o realistický způsob zobrazení proporcí, detailů motivů a perspektivy. Aby vytvořili obzvlášť harmonické obrazové světy, od reality se však zcela vědomě také odchylovali a zobrazovali své motivy idealizovaně nebo zkrášleně. Krása a dokonalost děl plnily také zcela konkrétní účel: zadavatelé si od nich slibovali pozitivní, moralizující účinek na publikum.
• Jasně strukturovaná obrazová kompozice: Snaha o řád a věcnost se odrážela i v obrazových kompozicích. Obrazové scény měly jasnou strukturu a byly rozvrženy velmi přehledně. Malíři a malířky se navíc většinou omezovali na několik málo relevantních obrazových předmětů. Nadměrných a bezprostředně nepotřebných stafáží nebo ornamentů se vzdávali. Často inscenovali své obrazové scény jako na divadelním jevišti. Rozšířené bylo i symetrické uspořádání. Některá díla Karl Friedrich Schinkel (1781 – 1841) tak například působí, jako by byla zrcadlena podle středové osy.

Klasicismus přinesl také nová témata a motivy

V malířství klasicismu se objevovalo mnoho tradičních žánrů. Portréty, akty a zátiší byly stejně oblíbené jako žánrové scény a historická malba. Poněkud vzácnější, ale stále zastoupená, byla zobrazení krajin a architektury.

Velký důraz byl kladen na portréty významných současných a historických osobností. Mnozí malíři a malířky se věnovali vlivným a významným postavám, například Napoleon Bonaparte, Jeanne d’Arc, Kaiserin Joséphine, Friedrich dem Großen nebo Giacomo Casanova. Často se přebírala také důležitá historická událost, například "Přísaha v míčovně", "Korunovace Napoleon I." nebo "Smrt Julius Cäsar". Stejně oblíbenými motivy byly postavy z řecké a římské mytologie, například Oidipus, Jupiter, Venus, Amor nebo Psyche. Přebíraly se i slavné scény z mytologických vyprávění, jako "Únos Sabinek" nebo "Soud Paris". Paralelně malíři a malířky nadále tematizovali biblické události, například "Zvěstování", "Kristův vjezd do Jeruzaléma", "Klanění králů" nebo "Adam a Eva".

Umělci se nechávali inspirovat také současnou literaturou, například díly Johann Wolfgang von Goethe a William Shakespeare. Také autoportréty byly mezi malíři a malířkami velmi oblíbené. Tak se sami malovali mimo jiné Francisco de Goya, Angelika Kauffmann, Jean-Auguste-Dominique Ingres, Anton Raphael Mengs a Anton Graff – často více než jen jednou.

Bez ohledu na motivy platilo pro umělecká díla v klasicismu, že neměla samoúčel. Obrazy a sochy nesměly – jak je známo nejpozději od 20. století – stát pouze samy za sebe. I když mnohá umělecká díla klasicismu byla většinou vysoce kvalitní a mistrně dokonalá, nestačilo to. Umění v klasicismu mělo spíše plnit výchovný úkol. Mělo publikum nejen potěšit, ale také z něj dělat lepší lidi. Témata jako rozum, morálka, vlastenectví, ctnost a disciplína získávala díky obrazům a sochám viditelnou podobu. To se mohlo dít například oslavným zobrazením osoby nebo morální alegorií. Mnozí zadavatelé – například hlavy států, aristokraté nebo zástupci nastupujícího, zámožného měšťanstva – tímto způsobem cíleně využívali umělecká díla pro své účely.

Znaky soch v klasicismu: antické ideály jako vzory

Umělci klasicismu nechali do svých děl vstupovat mnoho znaků antického sochařství. Aby studovali originály, cestovali mnozí z nich na naleziště v Itálii nebo navštěvovali muzea, v nichž byly vystaveny antické sochy. Ve svých dílech se jak v tvarosloví, tak v materiálech rozhodujícím způsobem inspirovali sochami antiky. Pouze v malování se od svých vzorů odchýlili.

Způsob zobrazení antiky klasicistním sochařům vyhovoval

Klasicistní světový názor se měl odrážet i v sochách této epochy. Nejvyššími zásadami pro utváření soch v klasicismu byly krása a dokonalost. Tím měly sloužit jako symbol morálky a ctnostnosti. Proto se sochaři a sochařky snažili o co nejbezchybnější a nejpřirozenější utváření forem. Usilovali o anatomicky správné zobrazení s realistickými proporcemi a velkou věrností detailu. Občas se však také vědomě odchylovali od skutečných předloh a zobrazovali své motivy idealizovaně.

Sochy byly zhotovovány z mramoru, bronzu a sádry

Sochaři klasicismu sahali také po téměř stejných materiálech jako v antice. Pro sochy se často používal bílý mramor. Díky své tvrdosti a trvanlivosti se hodil i pro velké a detailní sochařské práce. Jeho bílá základní barva navíc zapadala do konceptu čistých, půvabných a ušlechtilých uměleckých děl, jaká byla v klasicismu očekávána. Sochaři však své figury z mramorových bloků nevyráželi pouze kladivem a dlátem. Používali také bronzový odlitek nebo modelovali plastiky ze sádry.

"Bílé sochy" antiky jsou rozšířeným omylem

V jednom rozhodujícím bodě se sochy v klasicismu lišily od svých řeckých a římských vzorů: nebyly malované a zachovávaly přirozenou barvu kamene. Bylo to proto, že se v 18. století – a ještě dlouho poté – vycházelo z předpokladu, že i sochy antiky byly nenamalované. Alespoň takový obraz byl předáván veřejnosti.

Přesnější zkoumání antických nálezů moderními měřicími přístroji však dnes dokládá, že Řekové a Římané tehdejší doby své sochy rozhodně také malovali pestrými barvami. V průběhu staletí však barvy vybledly nebo se odloupaly.

Navzdory těmto poznatkům jsou sochy antiky dodnes spojovány s bílými povrchy. Spoluzodpovědný za to je archeolog Johann Joachim Winckelmann. I on ve svých spisech šířil obraz bílých plastik. Dnes se vychází z toho, že Winckelmann to činil navzdory lepšímu vědomí. Je doloženo, že již v 18. století měl vědomost o tom, že na artefaktech byly nalezeny zbytky barev. Veřejně však nikdy nepochyboval o představě bílých soch. Příliš dobře se hodila k ideálům čistoty a jasnosti, které byly v klasicismu propagovány.

Významní představitelé a představitelky klasicismu

V epoše klasicismu vznikla četná významná díla dějin umění. Někteří z nejdůležitějších představitelů a představitelek klasicismu a jejich díla budou představeni v následujícím textu.

Jacques-Louis David (1748 – 1825): Francouz patří k nejvýznamnějším historickým malířům klasicismu. Ve svých dílech tematizoval aktuální události své doby, například "Přísahu v míčovně" k Francouzské revoluci. Později podporoval Napoleon četnými heroizujícími zobrazeními z jeho vlády. Kromě motivů ze současného dění se David věnoval portrétní malbě a řecké mytologii. K jeho dnes nejslavnějším dílům patří "Bonaparte překračující Alpy u Velkého svatého Bernarda" a "Smrt Marat".

Angelika Kauffmann (1741 – 1807): Malířka narozená ve Švýcarsku patřila k několika málo ženám, které si dokázaly získat jméno v umění klasicismu ovládaném muži. Průlom se jí podařil v roce 1764 portrétem archeologa Johann Joachim Winckelmann. Kromě portrétů slavných současníků se ve svém díle věnovala historické malbě a scénám z mytologie, navíc vytvořila četné autoportréty.

Heinrich Wilhelm Tischbein (1751 – 1829): Tischbeinův portrét "Goethe v Campagna" pravděpodobně patří k nejznámějším motivům malířství v Německu. Legendární dílo přineslo německému malíři také jméno "Goethe-Tischbein". Kromě toho však vytvořil ještě mnohem rozsáhlejší dílo. Vedle portrétů svých současníků se věnoval mnoha dalším žánrům, mimo jiné krajinám, zobrazením zvířat a zátiším. Tischbein se však podílel také na kunstteoretických spisech. Společně s britským sběratelem umění William Hamilton tak zkoumal význam vázových obrazů pro řecké malířství.

Anton Graff (1736 – 1813): Graffův obraz "Friedrich der Große, král pruský" z roku 1781 visí pravděpodobně ještě dnes v nesčetných německých obývacích pokojích. Švýcarský malíř si získal jméno především jako portrétista. Jeho velký talent spočíval v tom, že dokázal autenticky zachytit charakter portrétovaných. Mnohé významné osobnosti klasicismu se nechaly Graffem namalovat. Portrétoval aristokraty, státníky a generály stejně jako vědce, spisovatele a herce.

Antonio Canova (1757 – 1822): Ital Antonio Canova patřil k průkopníkům klasicistního sochařství. K jeho dílu patřily sochy, náhrobní památníky, fresky a portrétní busty. Pracoval pro monarchy a knížata po celé Evropě a přijímal prestižní zakázky, jako byly náhrobní monumenty papežů Clemens XIII. a Clemens XIV. Ve svých pracích se kromě toho věnoval scénám a postavám z řecké mytologie. Navíc portrétoval četné osoby soudobých dějin, například Napoleon Bonaparte nebo italského básníka Vittorio Alfier. K jeho nejznámějším sochám patří "Amor a Psyche" a "Pauline Bonaparte".

Johann Gottfried Schadow (1764 – 1850): Němci vděčí Johann Gottfried Schadow za jednu z nejvýznamnějších dominant republiky – Quadrigu na Braniborské bráně v Berlíně. Schadow patří dnes k nejznámějším německým představitelům klasicismu a je považován za zakladatele berlínské sochařské školy. Kromě Quadrigy vytvořil četné další významné sochy, jako "Skupinu princezen" (1797) a pomníky pro Friedrich II. a Martin Luther. Navíc vytvořil busty dalších významných osob soudobých dějin, jako Nikolaus Kopernikus, Immanuel Kant nebo Johann Wolfgang von Goethe.

Christian Daniel Rauch (1777 – 1857): Christian Daniel Rauch patřil k žákům Johann Gottfried Schadow a stejně jako jeho učitel rozhodujícím způsobem formoval umění klasicismu. Rauch vytvořil četné monumentální sochy a pomníky významných osob své doby. Mnohé z nich jsou dodnes k vidění ve veřejném prostoru, například pomník König Maximilian I. Joseph von Bayern v Mnichově, pomník Friedrich den Großen v Berlíně nebo socha Albrecht Dürer v Norimberku.

Bertel Thorvaldsen (1770 – 1844): Bertel Thorvaldsen byl významný představitel klasicismu z Dánska. Mnoho let svého života strávil v Itálii, kde mohl studovat sochy antiky. Thorvaldsen obdržel četné zakázky od státu a církve po celé Evropě. Mimo jiné vytvořil hrobku pro papeže Pius VII. ve Vatikánu. Jeho díla jsou dodnes k vidění v četných evropských městech na veřejných prostranstvích, například Maximiliánův pomník v Mnichově nebo Koperníkův pomník ve Varšavě.

Styl klasicismu je populární i dnes

Umělci a umělkyně klasicismu usilovali svou tvarovou řečí o určitou nadčasovost svých děl. Jak dobře se jim to podařilo, lze poznat podle velké popularity, kterou díla z této epochy mají dodnes. Znaky klasicismu, jako jasný a strukturovaný design, dokonalá krása a decentní výraz, činí díla oblíbenými i dnes. Proto jsou díla klasicismu v mnoha evropských městech stále velkými magnety pro publikum a mnohá renomovaná muzea mají vlastní oddělení věnovaná této epoše.

Styl klasicismu lze však také snadno vnést do vlastních čtyř stěn. Vysoce kvalitní repliky obrazů a soch z této doby oživují ducha a estetiku klasicismu. Reprodukce obrazu v bytě nebo také větší socha v zahradě jsou vždy poutačem pozornosti a vyzařují eleganci této epochy.