Kubismus – obraz vytvářený pomocí geometrických tvarů

Na počátku 20. století otřásl kubismus samotnými základy výtvarného umění. Žádná předchozí epocha se nechtěla tak radikálně rozejít s převládajícími konvencemi malby. Umělkyně a umělci kubismu odmítli tradiční pojetí, že by malba měla zobrazovat předměty co nejrealističtěji, a vyvinuli nové zásady obrazové kompozice.

Konstrukce a dekonstrukce předmětů pomocí geometrických tvarů, odklon od klasické perspektivy a první kroky směrem k abstrakci byly jen některými z průkopnických novinek, které kubismus přinesl. Toto období začalo přibližně v roce 1907, avšak s vypuknutím první světové války se již postupně rozpadalo. Tento ve srovnání s jinými styly krátký čas však postačil k nastartování zásadních změn v malbě.

Braque a Picasso – umělecká dvojice, která zrevolucionizovala malbu

Vývoj kubismu je neoddělitelně spjat se dvěma jmény: Pablo Picasso a Georges Braque. Na přelomu 19. a 20. století oba zpočátku nezávisle na sobě usilovali o nové formy uměleckého vyjádření.

Picasso: zpochybňování tradičních kompozičních forem

Španělský umělec Pablo Picasso studoval na Královské akademii umění, avšak sotva školu opustil, začal zpochybňovat tradiční kompoziční formy. Neustále usiloval o další umělecký rozvoj. Styly etablované v době přelomu století, jako impresionismus, symbolismus nebo secese, vnímal nanejvýš jako podněty, na jejichž základě rozvíjel vlastní výtvarný jazyk.

Od počátku 20. století se Picasso intenzivně zabýval také uměním jiných kultur. Fascinoval ho redukovaný tvaroslovný jazyk afrických soch a kmenových masek a jejich estetiku nechával zřetelně pronikat do svých děl. Novou inspiraci však Picasso nacházel i mezi evropskými umělci, například u El Greco, Henri Rousseau a Paul Gauguin. Zcela mimořádně však obdivoval Paul Cézanne (1839 – 1906). Především jeho pozdní tvorba a základní úvahy o způsobu zobrazování Picassa zásadně ovlivnily.

Cézanne již dříve opustil snahu zobrazovat objekty realisticky. Podle jeho teorie bylo možné všechny předměty znázornit pomocí koulí, válců a kuželů. Pod tímto vlivem začal i Picasso postupně opouštět přirozené zobrazování proporcí. První stylistické prvky jasně přiřaditelné kubismu začal španělský umělec používat od roku 1906, ve svém obraze "Les Demoiselles d'Avignon", který se měl stát klíčovým dílem celé epochy.

Georges Braque: prolínání geometrických tvarů a perspektiv

Téměř současně s Picassem rozvinul také francouzský umělec Georges Braque velmi podobnou představu o obrazové kompozici a zobrazení objektů. I Braque obdivoval Paul Cézanne, stejně jako fauves, a mezi nimi především Henri Matisse. Stejně jako Picasso se však i Braque odpoutal od existujících stylů, jako byl fauvismus nebo impresionismus, a vydal se vlastní cestou. Stále více pracoval s geometrickými tvary a spojoval v jednom obraze více perspektiv.

Na konci roku 1908 se Picasso a Braque konečně seznámili díky zprostředkování spisovatele Guillaume Apollinaire. Rychle je spojilo blízké přátelství a zahájili mimořádně kreativní a produktivní spolupráci. Jejich kooperace se podobala výzkumné misi, jejíž témata sahala daleko za hranice malby. Zabývali se procesem vidění a zpracováním optických vjemů v mozku. Paralelně dále experimentovali s malířskými prostředky.

Počátky: analytický kubismus a jeho znaky

Tvorba Braque a Picasso označila první velkou fázi kubismu a dnes je označována jako "Analytický kubismus". Umělkyně a umělci kubismu sice malovali předmětně, ale již se necítili být vázáni realismem. Místo toho analyzovali objekty a hledali způsob zobrazení, který by dokázal zachytit co nejvíce podob objektu současně.

Nejnápadnějšími znaky kubismu v této první fázi byly fragmentovaná a geometrická podoba obrazových objektů a nekonvenční zacházení s perspektivami. Braque a Picasso se soustředili na základní tvary a obrazové objekty často vymezovali pouze jejich obrysy. Postupně také omezovali barevnou paletu a pracovali převážně s tlumenými tóny, jako jsou hnědá, šedá, béžová, modrá a černá. Při snaze zobrazit různé pohledy na objekt současně nabývala významu také otázka volby úhlu pohledu a vedení světla.

Tvůrkyně a tvůrci kubismu se oprostili od tradičního členění obrazu na popředí, střed a pozadí i od centrální perspektivy. Místo toho se snažili současně zobrazit co nejvíce znaků, které jsou jinak rozpoznatelné až z různých úhlů pohledu. Tento průkopnický přístup rychle vyvolal rozruch na evropské umělecké scéně. Také další umělkyně a umělci té doby se začali zajímat o tuto novou filozofii malby, například Juan Gris nebo Robert Delaunay.

Další vývoj: syntetický kubismus

Umělkyně a umělci kubismu však nezůstali u jednou nalezeného stylu, ale neustále jej dále rozvíjeli. Přibližně od roku 1912 vstoupil kubismus do druhé velké fáze, která je dnes označována jako "Syntetický kubismus".

Na několika úrovních přitom tvůrkyně a tvůrci obměňovali svůj pracovní postup. Pravděpodobně nejdůležitější změnou bylo obrácení principu tvorby. Namísto toho, aby obrazové objekty jako v analytickém kubismu formálně rozřezávali a rozkládali na jednotlivé části, začali je nyní převážně skládat z abstraktních tvarů. Obraz vznikal syntézou různých objektů. Všechny obrazové objekty umělkyně a umělci kubismu uspořádali rovnocenně do jedné ploché roviny a tím se vyhnuli jakémukoli dojmu prostorovosti.

Zvláště nápadné však bylo, že tvůrkyně a tvůrci kubismu nerozvíjeli pouze obrazovou kompozici, ale také materiály, s nimiž pracovali. Začali tak do svých olejomaleb začleňovat předměty každodenní potřeby. Plátno například polepovali ústřižky papíru a novin, tapetami, textiliemi, sklem, pískem nebo dřevem. Tím položili základy pro různé techniky následujících desetiletí, jako je koláž, objektové umění a ready-made.

S novými materiály znovu otevřeli také svou barevnou paletu. Používali světlejší, sytější a pestřejší barvy a v jednom obraze opět kombinovali výrazně více různých odstínů. Syntetický kubismus nakonec znovu zpochybnil také samotné sebepojetí umění. Umělkyně a umělci kubismu přestali konečně považovat tvorbu uměleckého objektu pouze za prostředek k cíli. Místo toho chápali umělecký proces jako cíl sám o sobě. Umělecké dílo již nemělo sloužit k zobrazování objektů, ale bylo nyní chápáno jako autonomní entita, s jejíž pomocí je vytvářena nová realita.

Recepce kubismu a jeho vliv v dějinách umění

Stejně jako mnoho progresivních a avantgardních forem vyjádření v umění měl i kubismus v malířství zpočátku obtížnou pozici. Reakce široké veřejnosti sahaly od naprostého nepochopení až po odmítnutí.

Na počátku 20. století dominovaly na evropském uměleckém trhu a na uměleckých akademiích jiné styly, jako byl impresionismus a symbolismus, a existovala jen malá ochota poskytovat prostor progresivním směrům. Zejména vlivný pařížský kunstkritik Louis Vauxcelles útočil na umělkyně a umělce kubismu otevřeně a zesměšňoval jejich práci.

Kubismus v malířství: objevila se i pozitivní odezva

S galeristou německého původu Daniel-Henry Kahnweiler našli tvůrkyně a tvůrci významného zastánce. Kahnweiler se velmi angažoval ve prospěch mladých umělkyň a mladých umělců kubismu a již v roce 1908 s nimi uspořádal první výstavy. Také mezi evropskými tvůrkyněmi a tvůrci se kubistická díla setkávala se zájmem. Vlivy kubismu se později objevily mimo jiné u Marcel Duchamp, který se svými ready-made dosáhl světové proslulosti, nebo u umělců Bauhausu Oskar Schlemmer a Lyonel Feininger.

Také němečtí expresionisté, jako byli Franz Marc, August Macke nebo Paul Klee se nechali inspirovat geometrickými formami utváření. Impulzy kubismu sahaly hluboko do 20. století a byly rozpoznatelné mimo jiné ve futurismu, surrealismu, abstrakci, konstruktivismu a pop-artu.

Umělecký směr kubismus dnes

Dnes je velký přínos a zásluha tvůrkyň a tvůrců kubismu na dalším rozvoji výtvarného umění všeobecně uznáván historičkami a historiky umění. Picasso, Braque a všechny ostatní umělkyně a všichni ostatní umělci kubismu z počátku 20. století jsou dnes bezpochyby považováni za významné průkopníky malířství. Svým inovativním způsobem uvažování o umění prolomili úzký stylistický korzet své doby a položili základy abstraktní malby.