Impresionismus – svět viděný očima malířů

Époka impresionismu v druhé polovině 19. století představuje velký zlom v dějinách malířství. Z této doby pocházejí někteří z nejslavnějších umělců a děl v dějinách umění. Současně byl položen základ pro malířství moderny. Malíři impresionismu ustoupili od naturalistického způsobu zobrazení a ve svých obrazech odráželi své individuální vnímání, zejména světla a atmosféry.

Mnohé styly 20. století navázaly na impulzy impresionistických průkopníků. Dnes patří některé z nejdražších obrazů všech dob právě této epoše, například "Montagne Sainte-Victoire" od Paul Cézanne, "Verger avec cyprès" od Vincent van Gogh a také "Le Bassin aux Nymphéas" a "Les meules" od Claude Monet.

Impresionisté vytvořili novou filozofii malířství

Malíři impresionismu zpochybnili ve dříve nepoznané míře zavedené standardy malířství. V polovině 19. století se malířství stále neslo ve znamení klasicismu a romantismu a mělo jasná pravidla a struktury. Za nejvyšší umění se považovalo co nejvíce naturalisticky a dokonale propracovat obrazové objekty. Zda malované scény odpovídaly realitě, bylo vedlejší, takže obrazy často ukazovaly přehnané, obsahově přeplněné nebo i fiktivní motivy.

Malá skupina pařížských malířů, včetně Claude Monet, Camille Pissarro, Alfred Sisley nebo Edgar Degas, se v tomto malířském stylu nenašla a proklamovala návrat k realitě – ovšem ne ve smyslu co nejvěrnějšího zobrazení přírody, ale ve smyslu malířství, které autenticky odráželo vnímání a pocity umělců. Impresionisté stavěli od té chvíle do popředí dojem z obrazu a atmosféru jediného prchavého okamžiku, a nikoli – jako v předchozích stoletích – zobrazení lidí a objektů nebo reprezentativní scény. Zejména přikládali mimořádný význam zobrazení světelných podmínek. V tom navazovali na malíře, jako byli William Turner, John Constable nebo Gustave Courbet, kteří již v předchozích epochách dokázali ve svých krajinomalbách zachytit světlo a atmosféru okamžiku.

Obrazové objekty jako projekční plochy pro světlo

Impresionisté si vytvořili zvláštní cit pro to, jak se barvy – a tím i celý charakter scény – mohly měnit s denní dobou, ročním obdobím či počasím. V tomto povědomí povýšili na umění samotné malování jediného motivu z téže perspektivy, avšak pokaždé za odlišných podmínek prostředí. Tak například Camille Pissarro vytvořil několik verzí pohledů na Boulevard Montmartre v Paříži a Claude Monet zopakoval ve své sérii 30 obrazů svůj pohled na katedrálu v Rouenu.

Tento postup zdůrazňuje, jak málo byli pro malíře důležité samotné obrazové objekty a že je v podstatě považovali jen za projekční plochy pro světlo. Samy o sobě, jak je citován Claude Monet, pro něj obrazové objekty neměly žádný význam: "To, co chci zobrazit, je to, co leží mezi motivem a mnou."

Rysy impresionismu: malířství v novém světle

Impresionisté si uvědomili, že svých uměleckých cílů nemohou dosáhnout s dosud známými výrazovými prostředky malby. Proto pro své účely změnili jak techniky a způsoby zobrazení, tak celý akt malování.

Na počátku stál pro impresionisty poznatek, že naturalistickým zobrazením, jaké bylo například známé z klasicismu, baroka a romantismu, nelze zachytit atmosféru okamžiku ani subjektivní dojem. Proto upustili od snahy co nejdetailněji propracovat jednotlivé obrazové objekty a soustředili se na celkový dojem obrazu a barevnou kompozici. Změkčili kontury zobrazovaných objektů a napodobili tak efekt, že za slunečných dnů prozářených světlem jsou na objektech sotva patrné jejich siluety.

Ignorovali také další tradiční principy obrazové kompozice, například centrální perspektivu. Kromě toho impresionističtí malíři používali převážně světlé a zářivé barvy a pracovali krátkými, ale zřetelně viditelnými tahy štětce v jednotlivých barvách. Technika impresionistů si vyžádala i změnu pohledu publika. To platilo zejména pro samotné pozorování, neboť pokud se člověk postaví k impresionistickým obrazům příliš blízko, často rozezná jen barevné skvrny. Teprve z určité vzdálenosti vystoupí z moře čar a bodů obrazové objekty a zamýšlený obrazový dojem se plně rozvine.

Impresionisté nešli novými cestami jen při nanášení barev

Opustili také svá ateliéry a stavěli své stojany přímo před svými motivy. Při malbě v plenéru mohli nejlépe pozorovat scénu, vnímat její atmosféru a své dojmy přímo přenášet na plátno. Impresionismus tak v několika ohledech revolučně změnil malířství a vytvořil základ pro mnohé styly následujících desetiletí, například expresionismus, kubismus nebo surrealismus.

Motivy v impresionismu

V polovině 19. století podléhal také výběr motivů přísným pravidlům. Obvykle měly být v obraze v popředí jeden nebo několik výrazných obrazových objektů. I tuto tradici impresionisté opustili. Nemalovali objekty kvůli nim samotným, ale používali je pouze jako reflexní plochy pro světlo, tedy v podstatě jako prostředek k dosažení cíle. Známé osobnosti proto v obrazech impresionismu hledáme marně, stejně jako epické bitvy nebo mytologické scény.

Impresionisté volili spíše nenápadné a každodenní motivy a scény, na nichž však mohli obzvláště působivě zobrazit světelné podmínky. K obzvláště častým motivům patřily především krajiny ("Monetovy lekníny", "Žena se slunečníkem v zahradě" od Auguste Renoir), scény na pláži a u moře ("Na pláži v Noordwijku" od Max Liebermann; "Moře u L'Estaque" od Paul Cézanne) a městské a architektonické pohledy ("Boulevard Montmartre v zimním ránu" od Camille Pissarro; "Venkovní kavárenská terasa večer" od Vincent van Gogh).

A také portréty ("Žena s deštníkem" od Claude Monet), žánrové scény s malými či většími společnostmi ("Mnichovská pivní zahrada" od Max Liebermann; "Hráči karet" od Paul Cézanne) a zátiší ("Dvanáct slunečnic ve váze" od Vincent van Gogh; "Dvě hrušky" od Edouard Manet) patřily také mezi motivy. Kritická nebo politická témata hrála téměř žádnou roli – impresionismus ukazoval především bezstarostný, téměř idylický pohled na svět.

Úspěch impresionismu přišel až pozdě

Dnes je impresionismus považován za jednu z nejdůležitějších epoch dějin umění, avšak jeho umělci se zpočátku museli potýkat s výrazným odporem. Se svým progresivním malířským stylem zpočátku nenalezli podporu u zavedených uměleckých institucí, jako byly akademie a muzea, a i tisk byl málokdy přívětivý. Tak například "Figaro" měl v roce 1876 po jedné výstavě napsat, že u "údajných obrazů" jde o "katastrofu", kterou způsobili někteří "šílenci".

Paul Durand-Ruel – klíčová postava impresionismu

Ale existovali také milovníci umění, kteří se impresionistům otevřeně přihlásili – mezi nimi galerista Paul Durand-Ruel, který se stal klíčovou postavou impresionismu. Brzy rozpoznal potenciál impresionistů a zasazoval se o novou generaci umělců. Kupoval jejich díla, organizoval v své galerii výstavy a navíc finančně podporoval některé malíře, včetně Édouarda Maneta a Claude Moneta.

Svoji angažovaností pro většinou opovrhované umělce Durand-Ruel hodně riskoval. Riskoval nejen svou pověst vážného odborníka na umění, ale doslova i dům a majetek: kvůli vysokým výdajům za umělce unikl několikrát jen těsně bankrotu. Nejen díky jeho otevřenosti a odvaze se impresionismus mohl dále rozvíjet a být vnímán veřejností.

Průlom impresionismu v Německu a Evropě

Ke konci 19. století se impresionismus nakonec prosadil natolik, že mnoho jeho umělců, jako byli Claude Monet nebo Camille Pissarro, se mohlo dobře živit svou prací. V následujících letech získával nový francouzský malířský styl stále více příznivců po celé Evropě, i v Německu. Mezi představitele německého impresionismu na počátku 20. století patřili například Max Slevogt, Lovis Corinth a Max Liebermann.