Helenismus – období rozkvětu řecké kultury

Období helénismu bylo jednou z nejvýznamnějších fází řeckých dějin. Začalo tažením Alexandra Velikého v roce 336 př. n. l. a skončilo v roce 30 př. n. l. V helénismu zažilo Řecko období rozkvětu s významnými pokroky a úspěchy v politice, vědě a kultuře. V této době mohli Řekové výrazně rozšířit svou oblast vlivu. Obchodovali od východního Středomoří přes Přední východ až do Indie a Číny, ale také si vyměňovali vědecké a kulturní znalosti s jinými národy a kulturami.

Také helénistické umění zažilo v této době vzestup a dokázalo se významně rozvíjet. Mnohé řecké sochy z období helénismu jsou i dnes velkými atrakcemi v muzeích a na stavbách.

V helénismu vzkvétala věda, hospodářství a kultura

Dnes je helénismus spojován především s průlomovými vědeckými objevy. Do této epochy spadají například poznatky Aristotela, Eukleida a Archiméda. Matematika, geometrie a fyzika se vyvinuly ve vysoce ceněné vědy. Také astronomie přinesla nové poznatky o sluneční soustavě, stejně jako medicína, která zkoumala mimo jiné lidský mozek, orgány a nervový systém. Stejně důležitý status jako přírodní vědy získaly filozofie a náboženství, které se vyvíjely pod vlivem jiných kultur a národů.

Kosmopolitní základní myšlenka helénismu také nechala vzkvétat obchod. Nově navázané obchodní vztahy s mnoha zeměmi vedly ke zvýšení produkce a hospodářskému růstu. Z rozvíjející se ekonomiky profitovala také doprava a infrastruktura přístavů a silnic byla rozšířena a modernizována. Nakonec měla územní expanze pozitivní dopad i na umění a kulturu. Ve stále rostoucích městech vznikalo mnoho nových vzdělávacích institucí a divadel. Také helénistické umění – a zde zejména sochařství – rozvinulo v této fázi několik stylotvorných znaků.

Helénistické umění se soustředilo na lidskou postavu

Sochařství mělo v helénismu mimořádně vysoké postavení. Jak v soukromých a reprezentačních budovách, tak na veřejných prostranstvích byly široce rozšířené sochy. Sochaři často vytvářeli rozsáhlé monumentální plastiky – buď jako volně stojící objekty, nebo jako reliéfy či vlysy na budovách.

Helénistická plastika mohla zobrazovat velmi rozmanité motivy a plnit různé funkce. V této epoše se sochařství zaměřovalo především na zobrazení lidí nebo lidsky působících postav. Mezi nejrozšířenější motivy patřili – stejně jako v předchozích staletích – vládci tehdejší doby a velké činy, kterých dosáhli. V monumentálních a idealizujících portrétech se uctívali králové a oslavoval se jejich život. Vedle pozemských vládců patřily mezi ústřední motivy také zpodobení bohů a scény z mytologie, například slavná "Laokoonova skupina" s bojem o život trojského kněze.

Kromě postav z šlechty a náboženství se však do popředí dostal také život obyčejných lidí. Podobně jako v žánrové malbě zobrazovali sochaři často scény z každodenního života nižších vrstev, například rolníků, rybářů nebo pastýřů.

Ačkoli se témata uměleckých děl místy značně lišila, vykazovala jejich forma zobrazení několik společných rysů. Typickými znaky helénismu v sochařství byla velká emocionalita a jistý sklon k patosu. Sochy – často také s více zúčastněnými postavami – často zobrazovaly scény velké vášně, situace plné dramatu a napětí a okamžiky hlubokých emocí. Starost, smutek a bolest byly téměř oslavovány, stejně jako okamžiky triumfu či hněvu.

Techniky a stylové rysy helénistické sochy

Helénistické sochařství již znalo různé techniky a postupy výroby. Jako materiály pro plastiky sloužily různé druhy kamene, především mramor, a také bronzu, dřeva, slonoviny a hlíny. Převládajícím motivem soch zůstávala lidská postava. Sochaři usilovali o vytvarování tvarů co nejvěrnějších přírodní předloze. Svá díla zpracovávali stále detailněji, aby vytvořili obzvlášť realistický dojem gest a mimiky.

Novinkou oproti předchozím epochám bylo, že ve portrétech byly rysy tváře zpracovány mnohem individuálněji a jemněji. Díky tomu dokázaly sochy ještě působivěji vyjadřovat emoce a duševní stavy. Je však třeba vycházet z toho, že mnoho portrétů nelze chápat jako přesné zobrazení, protože tvary těla byly často modelovány zkrášlujícím a idealizujícím způsobem.

V anatomii a držení těla kladli sochaři větší důraz na dynamický a živý způsob zobrazení. Zvláště oblíbené byly heroické pózy a scény ze sportu a atletiky, ve kterých byly zachyceny pohyby protagonistů. Mnozí sochaři také oslavovali ženskou krásu nadživotními ženskými sochami. V této souvislosti někteří začali vytvářet první akty žen, což bylo v té době často považováno za porušení tabu.

Význam helénismu v dějinách umění

Také pro dějiny umění představuje helénismus významnou epochu. Mnoho slavných a dodnes velmi oblíbených motivů pochází z této doby, například "Níké ze Samothráky" a "Venuše z Milu", které v pařížském Louvre každoročně fascinují miliony návštěvníků.

Pro dějiny umění je helénistické umění obzvlášť zajímavé také proto, že jeho estetika a způsoby zobrazení byly v Evropě 15. a 16. století částečně znovu převzaty. V renesanci se umělci jako Raffael, Leonardo da Vinci, Michelangelo Buonarroti nebo Sandro Botticelli vraceli k antickým vzorům a používali velmi naturalistický jazyk forem a zobrazení. V této době zažilo helénistické sochařství doslova znovuzrození.

Avšak i v následujících stoletích se prvky helénismu opakovaně objevovaly ve výtvarném umění. Dokonce i umělci současného umění často citují antické formy a také v uměleckém řemesle hraje umění helénismu velkou roli. Například repliky helénistických soch pro zahradu nebo interiéry jsou velmi žádané.