Historie krajinomalby: příroda a architektura v centru pozornosti

Krajinomalba se zabývá scénami z přírody a městských prostor. Na rozdíl od mnoha jiných výtvarných témat zde lidé nehrají žádnou roli nebo nanejvýš velmi podřadnou. Již po mnoho staletí patří krajinomalba k oblíbeným žánrům. Navzdory mnoha stylistickým změnám a novým trendům ve výtvarném umění si dokázala udržet své místo až dodnes.

V dějinách umění se krajinomalba řadí k relativně mladým žánrům. Po dlouhou dobu sloužily krajiny především jako pozadí pro postavy a jejich jednání. Teprve přibližně od 17. století lze hovořit o vývoji k samostatnému tématu. Od té doby se vyvinuly různé tematické okruhy: mezi oblíbené motivy patří přírodní krajiny, jako jsou hory, lesy nebo pole, ale také uměle založené parky či zahrady. Do tohoto žánru patří rovněž mořské scenérie, například dojmy moře, pláží, přístavů nebo jezer. Patří sem také kulturní krajiny vytvořené člověkem. Mohou to být celá města nebo vesnice, ale také jednotlivé stavby, jako jsou kostely, domy či továrny.

Vývoj krajinomalby: počátky sahají do antiky

Historie krajinomalby v Evropě začíná v antice. Z Římské říše a Řecka této epochy jsou známy nástěnné malby, na nichž jsou zobrazeny flóra a fauna i topografie. Antická krajinomalba však byla ještě velmi vzdálená krajinám, jak je známe dnes. Často přírodu pouze naznačovala, byla silně stylizovaná a málo detailní. Tato forma zobrazení přetrvala ještě po mnoho staletí.

Teprve s počátkem renesance začaly umělkyně a umělci začleňovat realistická zobrazení přírody do svých děl. V zásadě však nadále omezovali roli krajin na funkci pozadí pro scény s postavami. Někteří malíři a malířky se však již v této fázi odvážili postavit přírodu do středu pozornosti a malovat obrazy zcela bez lidí. Tak vytvořil Albrecht Altdorfer kolem roku 1522 obraz "Dunajská krajina se zámkem Wörth" a také Albrecht Dürer namaloval kolem roku 1500 sérii akvarelů s motivy z Norimberku. Tato díla však zatím zůstávala výjimkou.

Od 17. století se krajina etablovala jako samostatné výtvarné téma

Umění krajinomalby zaznamenalo od 17. století významný pokrok směrem k samostatnému žánru. Zejména v Nizozemsku získalo v této fázi na popularitě jak mezi umělci, tak i u publika. Mnozí dodnes známí malíři, jako Peter Paul Rubens nebo Rembrandt van Rijn, se začali věnovat krajinomalbě.

Krajinomalba v 18. století pokračovala ve svém vítězném tažení po celé Evropě. Ideální živnou půdu pro všechny formy krajinářského zobrazení poskytla epocha romantismu. Obdivovatelé romantické krajinomalby vnímali přírodu jako zrcadlo lidských emocí a zdroj vášně. Tuto filozofii převzali i někteří malíři a malířky. William Turner, John Constable nebo Caspar David Friedrich vytvářeli rozkošné a opulentní scény, v nichž byla přírodě přisuzována podstatně větší důležitost a symbolická síla než lidem.

I když obrazové kompozice často vycházely volně z fantazie tvůrců, umělkyně a umělci se snažili o co nejrealističtější zobrazení svých motivů. To se výrazně změnilo s impresionismem v 19. století. Malíři a malířky impresionistických obrazů již neusilovali o co nejvěrnější zobrazení svého okolí. Místo toho si kladli za cíl zachytit ve svých dílech subjektivní dojmy z atmosféry jediného okamžiku.

S impresionismem se stále více prosazoval také nový způsob malby: plenérová malba. Aby mohli své vnímání co nejpříměji a bez zkreslení přenést na plátno, vyráželi tvůrci s malířským stojanem a barvami do přírody a pracovali pod širým nebem.

Dějiny krajinomalby ve 20. století

I ve 20. století zůstal zájem o krajinomalbu vysoký. Na přelomu století se tomuto žánru věnovalo mnoho expresionistek a expresionistů, jako Emil Nolde, Ernst Ludwig Kirchner, Gabriele Münter nebo Paula Modersohn-Becker. Ve svém výtvarném jazyce se ještě více vzdálili realistickému způsobu zobrazení. Expresionistky a expresionisté již nenapodobovali přírodu, ale chtěli vyjádřit svůj citový svět. K tomu pracovali se sytými barvami nanášenými ve velkých plochách a se silně stylizovanými obrazovými objekty s malým množstvím detailů.

Také mezi surrealistkami a surrealisty od 20. let 20. století byly krajiny oblíbené. Ani jim nešlo o zobrazení přírody. Místo toho malovali fiktivní scény s fantastickými a snovým připomínajícími obrazovými kompozicemi.

Po druhé světové válce však krajinomalba ve 20. století krátkodobě poněkud ztratila na významu. V této fázi získaly na popularitě malířské styly, v nichž konkrétní obrazové objekty již nehrály žádnou roli. Patřil k nim například abstraktní expresionismus, informel nebo action painting. Také v pop-artu byly krajinné motivy spíše vzácné. Do popředí se dostávaly především předměty každodenní potřeby, komiksy a známé osobnosti. Přesto existovali umělci jako Alex Katz nebo David Hockney, kteří nadále malovali také scény z přírody.

Krajinomalba dnes opět patří k pevnému repertoáru mnoha tvůrců. Současné umělkyně a současní umělci využívají celé spektrum stylů a představují velmi současné interpretace tohoto tradičního žánru.

Slavné obrazy z dějin krajinomalby

Velký význam, který má krajinomalba v dějinách, lze snadno poznat podle toho, že k tomuto žánru patří velké množství mimořádně oblíbených, známých a v neposlední řadě také velmi drahých děl.

Již z počátku 19. století pochází několik "klasiků" krajinomalby. Obrazem "Canal Grande" namaloval William Turner v roce 1835 impozantní impresi Benátek. Caspar David Friedrich svým dílem "Poutník nad mořem mlh" dodnes symbolizuje malířství romantismu a Hokusai vytvořil obrazem "Velká vlna u pobřeží Kanagawy" jedno z pravděpodobně nejčastěji reprodukovaných děl všech dob.

Zvláště mnoho dnes světově proslulých krajinomaleb pochází z konce 19. století: tak obraz "Imprese, východ slunce" od Claude Monet dal jméno celé epoše, za "Montagne Sainte-Victoire" od Paul Cézanne, "Březový les" Gustava Klimta a "Les Meules" od Claude Monet bylo zaplaceno pokaždé více než 100 milionů amerických dolarů a Vincent van Gogh vytvořil své mistrovské dílo "Hvězdná noc nad Rhônou". Neméně slavné jsou "Japonský most" Claude Monet a jeho četné lekníny.

Mnoho dalších známých krajinomaleb pochází z klasické moderny, například náladové mořské scenérie Emil Nolde, přístavní pohledy Max Pechstein, zimní krajiny Edvard Munch nebo imprese Ernst Ludwig Kirchner z Alp. Ale také ve 20. století se slavní umělci věnovali krajinomalbě, například Gerhard Richter, Georg Baselitz nebo Salvador Dalí.