Umělecká fotografie: Motiv za obrazem

Od doby, kdy byla fotografie v polovině 19. století vynalezena, se vyvinulo nespočet podžánrů, jako je fotografování přírody, vědecká fotografie, černobílá fotografie, portrétní fotografie nebo reklamní fotografie. Tyto žánry kladly různé důrazy, ale všechny měly v jádru stejný cíl, zobrazovat reálné objekty.

Umělecká fotografie, která se začala rozvíjet od počátku 20. století, sleduje zcela jiný přístup. Odkládá reprodukční aspekt fotografie a výrazně rozšiřuje spektrum toho, čeho může fotografie dosáhnout. Ve svém sebepojetí se fotografické umění stává součástí uměleckého konceptu a má zprostředkovat sdělení, která sahají daleko za obsah obrazu. Umělkyně a umělci fotografického umění spojují s fotografií určité poselství a chtějí předávat hodnoty a myšlenky nebo zpochybňovat realitu. Tím se motiv za obrazem stává důležitějším než samotná fotografie. Fotografie se transformuje v symbol a začíná sama „vytvářet realitu“.

Nejvyšší stupeň vzdálení od reality dosahuje experimentální fotografie, která porušuje všechny tradiční zvyklosti od výběru motivu až po techniku snímání a často vytváří velmi abstraktní fotografické umění. V tématech obrazů, která slouží jako základ pro uměleckou práci, však fotografické umění není daleko od jiných forem výtvarného umění. Také zde se objevují krajiny, portréty, akty nebo zátiší. Kromě toho představuje sebereflexe média významné téma. Pomocí různých prostředků jsou zpochybňovány vizuální zvyklosti, samotný charakter zobrazení fotografie a zkoumány hranice média.

Fotografování jako umělecký proces

U moderní fotografie obecně a fotografického umění zvláště nestačí jen stisknout spoušť. O kvalitě fotografie či uměleckého díla rozhoduje mnoho různých faktorů, které může umělkyně nebo umělec fotografie ovlivnit jak předem, tak i následně. Patří sem například kvalita a vlastnosti fotoaparátu, podmínky a parametry fotografování až po digitální nebo analogové následné zpracování.

• Správná volba fotoaparátu: K pořizování fotografií je dnes k dispozici nespočet technologií a zařízení – od dírkové komory přes chytrý telefon až po digitální zrcadlovku. Protože se tyto přístroje výrazně liší kvalitou, ovlivňuje už samotná volba fotoaparátu výsledný efekt. V profesionální sféře se dnes nejčastěji používají digitální kamery, například zrcadlovky nebo systémové kamery. Díky vysokému rozlišení fotoaparátů zabudovaných v chytrých telefonech jsou však i tyto přístroje stále častěji využívány pro (uměleckou) fotografii. Také analogové fotoaparáty, například legendární střední formát Hasselblad, mají mezi profesionálními fotografy dodnes velkou oblibu. U všech modelů fotoaparátů má zásadní význam světelnost a zorný úhel objektivů. Například širokoúhlé nebo rybí oko může motiv již při pořízení snímku výrazně změnit nebo zkreslit.
• Inszenování motivu a parametry snímání: Umělecká fotografie začíná již výběrem motivu a prostředí, ve kterém se nachází. Velký rozdíl činí, zda je objekt fotografován v „White Cube“ nebo v krajině. Také přirozené nebo umělé osvětlení rozhoduje o atmosféře a tím i o výrazu fotografie. Stejně důležité je rozhodnutí, zda se má pořídit barevná nebo černobílá fotografie. Nakonec mohou i výřez obrazu, úhel pohledu, kompozice, expoziční časy a hloubka ostrosti proměnit dokumentární fotografii v uměleckou.
• Zušlechtění fotografie pomocí analogového a digitálního zpracování: U mnoha umělkyň a umělců začíná po pořízení snímku skutečná práce. Podle média existují různé možnosti, jak fotografii dodatečně upravit. Již od počátku 20. století začali umělci kombinovat fotografie s jinými technikami nebo je upravovat. Vkládali je například do koláží a fotografie rozřezávali, překrývali nebo přemalovávali. Digitální fotografie nabízí téměř nekonečné množství možností úprav. Pomocí počítačových programů pro úpravu obrazu lze fotografie upravit téměř jakýmkoli představitelným způsobem. Ve formě vysoce kvalitních tisků mohou být tyto digitální produkty znovu prezentovány v analogové podobě.

Existuje tedy mnoho různých faktorů, které mohou ovlivnit fotografický proces. Technika je však pouze nástrojem – umělecký nápad, poselství nebo koncept musí být nejprve umělcem vytvořen.

Umělecká fotografie musela dlouho bojovat o svůj status

V dnešním uměleckém světě je moderní fotografie nepochybně uznána jako významný příspěvek k výtvarnému umění. Muzea a galerie po celém světě věnují fotografickému umění výstavy, na uměleckých školách se nabízejí příslušné studijní obory a také na aukcích se stále častěji nabízejí fotografie k prodeji. Umělecká fotografie se dostala i do sbírek největších muzeí světa, například do MoMa, New York, Whitney Museum of American Art, New York, Musée d’Orsay, Paříž, Museum Folkwang, Essen nebo Museum für Fotografie, Berlín.

Fotografie však musela dlouho bojovat o uznání jako rovnocenná umělecká forma vyjádření. Když byla v polovině 19. století vynalezena a dále rozvíjena, sloužila zpočátku pouze k zobrazení reality. Již na počátku 20. století však začali dadaisté experimentovat s fotografiemi a fotografickým procesem. Do uměleckých muzeí se fotografie dostala až od poloviny 20. století. Dlouho se diskutovalo o tom, v čem spočívá umělecký přínos fotografie a zda lze fotografie podle tradičních měřítek vůbec považovat za umělecká díla.

Protože se tato „moderní“ forma tvorby obrazů zásadně lišila od malířství a sochařství, tradiční kategorie umění již nebyly použitelné. Diskuse se (a částečně dodnes) točí především kolem toho, kolik řemesla a kreativity je ve fotografickém umění obsaženo a jak lze definovat unikáty.

Fotografie vs. malířství a sochařství: Nová měřítka pro umění

Až do konce 19. století byla umělecká hodnota definována mírou kreativity a řemeslné práce. Umělkyně a umělci si nárokovali vytvářet ve svých obrazech a sochách individuální interpretaci reality.

Pro abstraktní fotografické umění od 20. století dokonce neexistovaly žádné předlohy – bylo zcela svobodně asociováno a doslova vytvořeno z ničeho. Tento intelektuální proces tvorby byl zpočátku fotografii upírán s argumentem, že jednoduše pouze kopíruje realitu jedna ku jedné. K zachycení již existujícího objektu na film údajně nejsou potřeba žádné umělecké schopnosti. Totéž platí i pro řemeslnou stránku.

Malířství a sochařství vyžadovaly léta cvičení a vzdělávání a vyžadovaly talent jak v práci se štětcem a dlátem, tak v abstraktním a prostorovém myšlení. Fotografie však vzniká díky mechanice a technice, a proto byla považována za nesrovnatelnou s „výtvarným“ uměním. Dnes jsou tyto předsudky dávno překonány. Kromě technických dovedností je nyní uznávána také kreativní práce fotografických umělkyň a umělců, protože je zjevné, že výběr motivu, kompozice, inscenace či následné zpracování vyžadují mnoho znalostí a dovedností.

Dalším kritériem uměleckého díla byla dlouhou dobu jeho jedinečnost. Fotografie tento charakter unikátu přirozeně postrádá, protože teoreticky lze z jednoho snímku vytvořit nekonečné množství kopií. Obavy z libovolného rozmnožování jsou však dnes zcela neopodstatněné. Pomocí edicí, limitací a kontroly nákladu lze i ve fotografii vytvořit formu vzácnosti.

Fotografické umění na trhu s uměním

Řada umělkyň a umělců si svými fotografiemi již získala světové uznání. Slavní umělci a umělkyně umělecké fotografie jsou například Helmut Newton, Anton Corbijn, Peter Lindbergh, Cindy Sherman, Jeff Wall, Andreas Gursky, Barbara Klemm, Edward Ruscha, Candida Höfer, Bernd a Hilla Becher nebo Man Ray. I když je dnes fotografie etablovanou součástí výtvarného umění, na trhu s uměním stále zaostává za malířstvím a sochařstvím. Většina fotografek a fotografů je stále daleko od slávy a především příjmů či aukčních výnosů svých kolegyň a kolegů z oblasti malířství a sochařství.

Výjimky však jako vždy potvrzují pravidlo. Například aukční dům Christie's v New Yorku vydražil v roce 2011 fotografii Andrease Gurskyho za rekordních 4,3 milionu amerických dolarů. To alespoň potvrzuje rostoucí zájem o fotografii a její význam pro výtvarné umění.