O sněhu a ledu: Zimní krajiny v malířství
Zasněžené vesnice, zamlžené lesy, zamrzlá jezera a scény s lidmi při zimních procházkách nebo při bruslení: Zimní dojmy patří mezi zvláště oblíbené žánry v evropském malířství. Umělkyně a umělci od baroka až po současné umění se věnovali malbě sněhových krajin. Každý styl našel svůj vlastní způsob, jak vyjádřit zimní radosti. Ale i pokud jde o náladu a poselství, zimní obrazy se od sebe liší.
Mnoho obrazů tohoto žánru zobrazuje zasněžené krajiny v klidné a idylické atmosféře. Chladné a pusté zimní scény však často slouží také jako symboly pomíjivosti a osamělosti, takže nálada obrazů může být dosti ponurá a tísnivá. Ať už romantické nebo skeptické – zimní krajiny velmi živě znázorňují, jak velký vliv mělo a má toto roční období na život lidí.
Zimní krajina se vyvíjí v samostatné téma
Krajinomalba a tím i malba zimních krajin se stala samostatným žánrem teprve poměrně pozdě. Až do 15. století stál v obrazech obvykle v popředí člověk. Lesy, pole, hory nebo moře sloužily pouze jako pozadí nebo zdobily určitou scénu.
Od 16. století začali malíři a malířky čím dál více soustředit svou pozornost na zobrazení přírody, přičemž člověk často sloužil už jen jako doplněk. Také malba zimních krajin zažila v této fázi první vlnu popularity. Rostoucí zájem o malbu zimních krajin mohl být ovlivněn i počasím. Vědci se domnívají, že mezi přibližně 1500 a 1700 panovala v Evropě "Malá doba ledová", což mohlo malíře a malířky těch epoch podnítit k častějšímu zobrazení zimy jako námětu obrazu.
Z tohoto období pochází také jeden z dnes nejznámějších obrazů se zimním motivem. V roce 1565 namaloval Pieter Bruegel st. "Lovci ve sněhu", v němž – na rozdíl od toho, co naznačuje název – nestojí v popředí lovci, ale zasněžená krajina. Také v následujících epochách baroka a romantismu byly častěji malovány krajiny z ledu a sněhu, mimo jiné od Rembrandt van Rijn ("Zimní krajina"), Hendrick Avercamp ("Zimní krajina s bruslaři"), Caspar David Friedrich ("Ledové moře", "Zimní krajina s kostelem") nebo William Turner ("Sněhová bouře").
V impresionismu se zimní krajina dále rozvíjí jako téma obrazu
Nejpozději v impresionismu 19. století se zimní krajina stala samostatným žánrem. Malířství té doby se zdálo být jako stvořené pro zobrazení zimních scén. Klade důraz na atmosféru okamžiku, hru barev a především na zvláštní světelné podmínky, čímž dokázalo mimořádně působivě zachytit zimní dojmy.
Sníh působí jako přirozený změkčovač a tím velmi vyhovoval impresionistům, kteří se rozloučili s detailním zobrazováním objektů. Téměř všichni významní malíři a malířky impresionismu se věnovali i zasněženým krajinám. Claude Monet prý sám namaloval více než 100 zimních krajin. Jedním z jeho nejdůležitějších děl tohoto žánru je "Straka".
Také mnoho jeho kolegů, jako Camille Pissarro ("Bulvár Montmartre v zimním ránu"), Alfred Sisley ("Vesnická cesta v zimě"), Édouard Manet ("Effet de neige à Petit-Montrouge") nebo Lovis Corinth ("Walchensee v zimě") vytvořili zimní dojmy. Je pozoruhodné, že mnoho umělců se již v této fázi odklonilo od typického bílého nebo světle šedého zobrazení sněhu a malovalo jej také v jiných odstínech, jako červené nebo modré.
Výrazné zimní krajiny v klasické moderně
Také v expresionismu klasické moderny zůstala zimní krajina oblíbeným tématem. Pokračoval přitom trend k méně realistickému zobrazení zimních krajin. Expresionističtí malíři a malířky zachycovali ve svých obrazech efekt, že sníh redukuje objekty na několik obrysů a vytváří silné kontrasty – téměř jako v dřevorytu.
V obou hlavních školách expresionismu v Německu se umělci věnovali také malbě zimních krajin. Mezi drážďanskými umělci "Most" to byl především Ernst-Ludwig Kirchner, který zimní krajiny interpretoval v moderním pojetí barev a tvarů. V roce 1917 se přestěhoval do švýcarského Davosu a od té doby maloval téměř výhradně hory, město a přírodu, mezi nimiž bylo i mnoho zimních scén. Zvláště nápadný byl jeho způsob zobrazení sněhu. Kirchnerova barevná paleta sahala od oranžové a růžové až po fialovou a šedomodrou, například v jeho obrazech "Davos v zimě. Davos ve sněhu" nebo "Zima v Davosu".
Také další umělci skupiny "Most" jako Karl Schmidt-Rottluff ("Břízy ve sněhu"), Erich Heckel ("Krajina Krušných hor v zimě") nebo Max Pechstein ("Tající sníh") se nechali zimou inspirovat. Ve skupině "Modrý jezdec" z oblasti Mnichova bylo téma zimních krajin velmi oblíbené, například u Gabriele Münter ("Tři domy ve sněhu"), Franz Marc ("Srny ve sněhu II") nebo Wassily Kandinsky ("Zimní studie s horou"). Také mnoho dalších moderních umělců jako Edvard Munch ("Alej ve sněhové vánici"), Henri Matisse ("Zimní krajina na břehu Seiny") nebo Max Beckmann ("Zasněžená krajina Garmisch") malovalo zasněžené krajiny. Dokonce i Paul Gauguin, který je znám především svými impresionistickými obrazy z jižních moří, vytvořil "Bretaňskou vesnici ve sněhu".
Zimní krajiny od poloviny 20. století až po současné umění
Také v průběhu 20. století si zimní krajiny v malířství udržely své místo jako téma obrazu – a to přesto, že se vyvíjely styly, v nichž hrál figurativní prvek stále menší roli. Zejména v surrealismu, v pop-artu a ve všech variantách stále populárnější abstrakce se zimní krajiny poněkud dostaly do pozadí, avšak nikdy z ateliérů zcela nezmizely. Gerhard Richter tak koncem 60. let vytvořil rozsáhlou skupinu děl se sněhovými krajinami, například "Alpská krajina v zimě".
Známý pro své fantastické a poetické obrazové světy Marc Chagall vytvořil také dojmy ze studeného období, například "Vesnice v zimě" a "Zima", stejně jako Alex Katz ("Zimní scéna"), Otto Dix ("U Bodamského jezera, zima") nebo Armin Mueller-Stahl ("Zimní krajina"). Až do současnosti zimní krajina silně fascinuje umělkyně a umělce a inspiruje je k působivým obrazům z chladného období roku.
