Pop-art: Když se z každodenní kultury stalo umění

Barevný, křiklavý a bez respektu k uměleckému establishmentu: od konce 50. let 20. století obrátil pop-art svět umění vzhůru nohama. Jeho umělkyně a umělci zpochybňovali téměř všechny parametry výtvarného umění – od motivů a témat přes styl a estetiku až po roli a funkci umění ve společnosti. Svou inspiraci a motivy hledali především v každodenních věcech, jako jsou mediální obsahy, reklama, komiksy nebo spotřební zboží. Z pop-artu vzešla řada slavných děl, například socha LOVE od Roberta Indiany, komiksové pocty Roye Lichtensteina a serigrafie Andy Warhol s Marilyn Monroe a jeho legendární "Campbell’s Soup Can".

Průlomový styl pop-artu přesáhl i do mnoha oblastí mimo umění a stal se jakýmsi novým univerzálním jazykem designu. Jak v módě, grafice a ilustraci, tak v designu a mnoha dalších oblastech popkultury 60. let se projevovaly vlivy pop-artu. Začátkem 70. let jeho vrchol skončil, ale jeho duch přetrval ještě dlouho. Pro mnoho umělkyň a umělců byla tato éra se svou inovativní estetikou ještě desetiletí poté velkým zdrojem inspirace. Ve tvorbě Keith Haring, Jean Basquiat, Nikki de Saint-Phalle, James Rizzi, Jeff Koons či Mr. Brainwash lze sledovat stopy pop-artu až do současného umění.

Původ ve Velké Británii, průlom v USA

Umělkyně a umělci pop-artu a jejich díla jsou často považováni za americký fenomén, ale jejich kořeny leží ve Velké Británii počátku 50. let 20. století. V té době se v londýnském "Institute of Contemporary Arts" shromáždila skupina umělců pod názvem "Independent Group". Tato skupina se kriticky zabývala důsledky ekonomického růstu v mnoha zemích světa. Sdružovala tvůrce z různých oborů. Byly zde zastoupeny malířky a malíři, sochařky a sochaři, ale také architektky a architekti a kurátorky a kurátoři – mezi nimi jména jako Lawrence Alloway, Richard Hamilton nebo Eduardo Paolozzi.

Cílem skupiny nebylo jen společně vytvářet a vystavovat umění, ale také teoreticky analyzovat společenské změny, jako rostoucí konzum či všudypřítomnost reklamy. V tomto prostředí vznikla první umělecká díla, která jsou dnes považována za předchůdce pop-artu, například koláže Paolozziho a Hamiltona.

O něco později než londýnští umělci začali i ve Spojených státech tvůrci hledat nové formy vyjádření, témata a koncepty. Od konce 50. let 20. století přebírali výrazné motivy z ekonomiky, médií a společnosti a odráželi je ve svých pracích. Mezi první, kteří získali uznání díky některým později typickým prvkům pop-artu, patřili Robert Rauschenberg a Jasper Johns, kteří již koncem 50. let vystavovali v New Yorku. V roce 1958 představil galerista Leo Castelli nejprve Rauschenberga a o něco později téhož roku také Johnse. Krátce poté se připojilo mnoho dalších amerických umělců pop-artu jako Robert Indiana, Andy Warhol, Mel Ramos, Tom Wesselmann, Claes Oldenburg, Francis Gill, James Rosenquist či Roy Lichtenstein, kteří jsou dnes ikonami této éry.

Pop-art nastoupil zcela novou cestu v umění

Vzhledem ke změnám v ekonomice a společnosti vytvořili umělci britského i amerického pop-artu zcela nový koncept výtvarného umění. Na základě pozorování, že komercializace, reklama, masová produkce a masmédia stále více ovládají život lidí, chtěli tato témata ve svých dílech zobrazit, kriticky zpochybnit a do jisté míry je i využít.

Myšlenkou bylo přiblížit umění každodennosti a životnímu pocitu lidí dvěma způsoby: jednak pocházela inspirace pro díla z všudypřítomných témat, produktů a osob, jednak mělo umění znovu získat větší význam pro široké vrstvy společnosti.

Motivy pop-artu: Trivialita každodennosti v centru pozornosti

Umělkyně a umělci pop-artu si dali za cíl zpochybnit konzumní společnost a její mechanismy. Ve svých dílech proto převážně využívali motivy, které symbolizovaly dobovou situaci a těšily se širokému rozšíření nebo vysoké známosti. Patřila k nim řada každodenních produktů a také obsah masmédií, ale i určité principy tvorby a vzorce chování masové kultury. Praxe stavět zcela běžné předměty každodenní potřeby do středu uměleckých děl zahájila v pop-artu změnu paradigmat v oblasti výtvarného umění. Zdánlivě banální věci, jako konzervy polévky, automobily, krabičky cigaret, chléb, lahve Coca-Coly nebo kusy nábytku se najednou staly výraznými.

Druhým velkým zdrojem motivů pop-artu byla masová média, především tisk. Loga značek, reklama a výstřižky z novin a časopisů získaly nové významové kontexty zejména v kolážích. V uměleckých dílech se také reprodukovaly fotografie známých osobností, jako byli John F. Kennedy, Janis Joplin, Elvis Presley nebo Marilyn Monroe. Mnozí umělci a umělkyně pop-artu rovněž pracovali s odkazy a poctami komiksovým postavám a stripům, jako Donald Duck, Popeye nebo Mickey Mouse. Pop-art se však zabýval také tradičními žánry, jako portréty či zátiší, ale reinterpretoval je zcela novým způsobem – velmi plošnou a silně stylizovanou formou.

Pryč z muzeí – přímo do každodennosti: "Demokratizace" umění

Motivace tvůrců pop-artu hledat inspiraci v každodenním životě lidí vycházela z přesvědčení, že umělecká díla by se měla znovu přiblížit realitě života a být méně intelektuální a elitářská. Lidé by se měli v umění znovu poznávat – sebe i své okolí – a tím získat snazší přístup k oblasti kultury, která se jinak odehrávala poněkud stranou v galeriích a muzeích. V pozadí stála myšlenka, že je třeba definitivně se odklonit od dlouhé tradice rozlišování mezi každodenní a vysokou kulturou v uměleckých dílech. Tento systém považovali umělci a umělkyně pop-artu za zcela zastaralý. Vsadili na to, že se svými díly proniknou přímo do života lidí.

Důležitou součástí této strategie bylo učinit umělecká díla dostupná širším skupinám kupujících. Především díky sériové produkci pomocí grafických tisků se mělo umění stát stejně samozřejmým produktem jako kterýkoli jiný spotřební artikel. V tomto procesu byly obětovány také dosud vysoce ceněné principy originality a jedinečnosti díla, které dlouho platily za hlavní rozlišovací znaky. Pop-art tak porušil hned několik tabu a zpochybnil celý umělecký provoz se všemi jeho pravidly a mechanismy.

Rysy pop-artu: Styl a techniky

Kromě nového sebepochopení a motivů spočíval velký přínos pop-artu v jeho inovativní estetice. Ta porušila mnoho principů současných stylů a nastavila nové standardy.

Podstatným znakem pop-artových obrazů byl návrat k předmětným motivům, které byly v mimořádně populárním abstraktním expresionismu téměř zcela potlačeny. Objekty na obrazech však nebyly zpravidla zobrazovány realisticky, ale pouze stylizovaně a redukované na své podstatné rysy a kontury.

Při kolorování se používaly výrazné až křiklavé barvy, zejména primární barvy červená, modrá a žlutá, nanášené ve velkých plochách. Dalšími rysy pop-artu byla téměř neexistující hloubka prostoru a – ve vazbě na grafický tisk – větší i menší rastr. Tím vizuální jazyk pop-artových obrazů úmyslně připomínal ilustrace komiksů a kreslených filmů.

Kromě spíše chladného a abstrahujícího způsobu zobrazení pracovali umělci a umělkyně pop-artu stále více s citacemi a deformacemi. Vytrhávali své motivy z původních souvislostí a ukazovali je izolovaně nebo v nových, neobvyklých kontextech. Také často manipulovali se svými obrazovými objekty a při uměleckém zpracování měnili jejich význam.

Také v technikách přinesla epocha určité změny. Tvůrkyně a tvůrci pop-artu sice stále často pracovali s malbou, kresbou a sochařstvím, ale prosadili také nové či dosud méně obvyklé techniky, jako fotomontáž, koláž, asambláž nebo různé tiskové techniky. Tyto postupy podporovaly estetiku pop-artu svými vlastnostmi nebo ji dokonce částečně definovaly. Zejména sítotisk se stal symbolem sériové produkce pop-artu.

Dvě strany komercializace v pop-artu

Svým postojem ke komercializaci dosáhli někteří umělci a umělkyně pop-artu intelektuálního rozporu. Na jedné straně kritizovali, jak velký význam získala konzumace se všemi svými důsledky. Na druhé straně však sami prosazovali mechanismy, které ve své podstatě rovněž směřovaly k sériové produkci a masovému šíření jejich vlastních děl. Zejména použití sítotisku k výrobě velkých sérií identických prací podpořilo komercializaci.

Ze zvláštní otevřeností dával Andy Warhol najevo, že pro něj byla podstatná část jeho umělecké činnosti také hospodářským úspěchem. Zastával tak stanovisko, které bylo dlouho zatracováno, neboť podle všeobecného názoru mělo umění sloužit především vyššímu, ušlechtilému cíli a být zcela nezávislé na ekonomickém tlaku. Se svým velmi pragmatickým a realistickým přístupem si mnozí umělci a umělkyně pop-artu vysloužili silnou kritiku a vyvolali diskusi o komercializaci umění, která trvá dodnes.