Sixtinská madona od Raffael a její výjimečný příběh
Vedle "Mona Lisa" a "Zrození Venuše" je to pravděpodobně jeden z nejslavnějších obrazů renesančního malířství: Sixtinská madona od Raffael Santi (1483–1520). Dílo z roku 1513 patří k vrcholům tvorby italského malíře a architekta. Obraz, nazývaný také "Sixtina", dnes patří do sbírky drážďanské Galerie obrazů starých mistrů a je absolutním vrcholem každé výstavy.
Nejen mistrné malířské provedení scény s Marií a Jezulátkem však návštěvníky uchvacuje. Také více než 500letá historie Sixtinské madony fascinuje publikum. Její mimořádně symbolická obrazová kompozice, dva andělé, kteří udělali kariéru na vlastní pěst, několik změn umístění i velký vliv, který měla na dějiny umění, dodnes přispívají k její popularitě a jejímu mýtu.
Raffael dostal zakázku na Sixtinskou madonu osobně od papeže Julia II.
Raffael byl již za svého života slavným a vyhledávaným umělcem. Spolu s Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti patřil k nejvýznamnějším malířům vrcholné renesance. Proslavil se především obrazy Madony. Už když ještě žil ve Florencii, vytvořil řadu mariánských obrazů, například:
- "Madona s dítětem a knihou" (kolem roku 1503),
- "Madona Terranuova" (1505) nebo
- "Madona Colonna" (kolem roku 1508).
Raffaelovy interpretace tohoto v renesančním malířství velmi populárního motivu se vyznačovaly technickou dokonalostí, ale i emocionalitou.
Papežská zakázka a její politický význam
Také papež Julius II. slyšel o Raffaelově velkém talentu a povolal ho roku 1508 do Říma. Papež byl velkým podporovatelem výtvarného umění a inicioval Raffaelovu spolupráci se stavitelem Donato Bramante a sochařem Michelangelo. Roku 1512 mu papež nakonec zadal zakázku vytvořit velký obraz pro oltář klášterního kostela San Sisto v Piacenze. Tato zakázka měla politické pozadí: malé město v severní Itálii bylo nedávno vojsky papeže osvobozeno od francouzské okupace. Následně se Piacenza vrátila pod svrchovanost Papežského státu. Sixtinskou madonou měla být tato událost uctěna a oslavena.
Popis Sixtinské madony: Scéna mezi nebem a zemí
Sixtinská madona od Raffael zobrazuje scénu, která spojuje jak biblické, tak pozemské postavy. Ve středu stojí Maria s Jezulátkem v náručí. Postavení jejích nohou naznačuje, že se k něčemu pohybuje. Pravděpodobně překračuje hranici z nebeského do pozemského světa.
Raffael propůjčil své Madoně velmi mladou a krásnou tvář. Její pohled směřuje k divákům. Její výraz však působí poněkud melancholicky nebo dokonce ustaraně.
K Marii postavil Raffael po stranách dvě slavné osobnosti náboženských dějin. V levé polovině obrazu klečí papež Sixtus II. a vzhlíží k Marii. Tento papež byl ve 3. století za císaře Valeriana popraven a je považován za světce a mučedníka. Na pravou stranu umístil Raffael svatou Barboru. Podle tradice ji zabil její otec Dioscuros, protože se odmítla vzdát své křesťanské víry. Také ona je mezi věřícími křesťany považována za mučednici.
Těmito dvěma postavami Raffael vytvořil odkaz na kostel San Sisto v Piacenze, pro který Sixtinskou madonu původně namaloval. Uchovávaly se zde jak relikvie papeže Sixta II., tak relikvie svaté Barbory. Klášterní kostel tak sloužil jako místo uctívání obou světců.
Významné prvky v díle Sixtinské madony
Kromě hlavních postav věnoval Raffael velkou pozornost i jiným, méně výrazným obrazovým prvkům. To platí zejména pro pozadí obrazu. Na první pohled působí jako moře nebeských oblaků. Při bližším pohledu však poznáme, že Raffael složil oblačnou formaci z nesčetných malých andělských hlaviček.
Také tmavozelený sametový závěs je v mnoha analýzách Sixtinské madony zmiňován. Tento závěs je většinou vykládán tak, že označuje hranici mezi pozemskou a božskou sférou. Závěsem chtěl Raffael symbolicky znázornit, jak Ježíš přišel k lidem. Závěs navíc plní kompoziční funkci. Podporuje geometrické uspořádání tří velkých postav do trojúhelníku a zajišťuje tak vyváženost obrazové kompozice.
V mnoha popisech obrazu se navíc poukazuje na význam původního oltářního prostoru v kostele v Piacenze pro význam Sixtinské madony. Zavěšení obrazu v chóru mnichů v San Sisto mělo rozhodující vliv na obsah obrazu a Raffael je také vědomě zahrnul do koncepce díla.
Na svém původním místě visel obraz naproti kříži. Na tento kříž ukazuje papež Sixtus II. svou pravou rukou. To je vykládáno jako symbol toho, že osud Ježíše, zemřít na kříži, byl všem protagonistům obrazu znám. Po přestěhování Sixtinské madony do drážďanské galerie obrazů už však tento vztah k oltářnímu prostoru nelze bezprostředně doložit.
Skrytými hvězdami obrazu jsou dva malí andělé
Sixtinská madona patří k nejslavnějším dílům renesance a každoročně přitahuje do Drážďan statisíce návštěvníků. Za svou popularitu však Raffaelův obraz v nemalé míře vděčí dvěma okrajovým postavám obrazu – dvěma andílkům u spodního okraje obrazu.
Tato dvojice andělů pravděpodobně patří k nejslavnějším motivům andělského umění. Paralelně k vlastnímu hlavnímu dílu si oba už asi 200 let budují samostatnou kariéru. Už v polovině 19. století prý byli poprvé používáni odděleně od originálu, mimo jiné jako motiv na špercích a pohlednicích.
Od druhé poloviny 20. století patří k opakujícím se figurám ve světě marketingu a každodenní kultury. Jako motiv jsou používáni na nesčetných spotřebních předmětech, jako jsou nádobí, obaly na mobilní telefony, tašky, ložní prádlo, polštáře, deštníky nebo dózy na kávu. Výřez obrazu s oběma anděly je navíc velmi oblíbený jako reprodukce ve formě soch nebo obrazů.
To, že oba andělé svou popularitou Sixtinskou madonu téměř překonávají, Raffael jistě takto nezamýšlel. Naopak se považuje za prokázané, že Raffael oba přimaloval ke spodnímu okraji obrazu až tehdy, když byl obraz vlastně už hotový. Říká se, že se mu spodní polovina obrazu zdála příliš prázdná. Oba andělé tedy zjevně nepatřili k původní obrazové koncepci. Ostatně ani se do scény nezdají tak úplně zapadat.
Protagonisté Maria, Ježíš, papež Sixtus a svatá Barbora vytvářejí vážnou až dramatickou atmosféru. Vedle toho působí oba andělé téměř jako ironický komentář Raffael. Zasněně až znuděně sledují dění nad sebou. Patos scény se jich zřejmě vůbec nedotýká.
Z Piacenzy do Drážďan: Sixtinská madona se několikrát stěhovala
Papež Julius II. si u Raffael objednal Sixtinskou madonu pro klášterní kostel San Sisto v Piacenze. V následujících staletích však měla Sixtina ještě několikrát změnit místo.
Poprvé k tomu došlo v roce 1754. To, že Sixtinská madona musela poprvé opustit své stálé místo, bylo důsledkem Raffaelovy velké popularity. Nebyl vyhledávaným umělcem jen za života, ale i v následujících staletích. Kdo v 18. století něco znamenal v evropských královských dvorech, měl ve své sbírce dílo italského renesančního malíře.
Také August III. (1696–1763), polský král a saský kurfiřt a navíc velký milovník umění, vyslal delegaci, aby v Itálii obstarala jedno z vyhledávaných Raffaelových mistrovských děl. Odborníci na umění nakonec narazili na Sixtinskou madonu v Piacenze, kde do té doby vedla spíše neznámou existenci. Zřejmě bylo zapotřebí dlouhých jednání a značné sumy peněz, aby mniši obraz Augustovi III. přenechali.
Ještě téhož roku mohla být Sixtinská madona představena v Drážďanech. Sotva však dorazila, musela město znovu opustit. Kvůli sedmileté válce v letech 1756 až 1763 byla krátce uložena v pevnosti Königstein.
Válečné zmatky a návrat do Drážďan
Byla to opět válka, která Sixtinskou madonu přinutila k malé odysee. Za druhé světové války byl obraz kvůli leteckým útokům na Drážďany bezprostředně ohrožen. Stejně jako mnoho jiných uměleckých pokladů z drážďanské galerie obrazů byl v roce 1944 převezen do železničního tunelu u Großcotta. Po skončení války zde Rudá armáda objevila mistrovské dílo a odvezla je do Moskvy. Tam bylo dočasně vystaveno v Puškinově muzeu a mělo přilákat více než milion návštěvníků.
O deset let později byla Sixtina vrácena Německu. Roku 1955 byla nejprve převezena do Berlína. Zde byla jednorázově vystavena, než se roku 1956 vrátila zpět do drážďanské galerie obrazů.
Sixtinská madona jako celosvětový kulturní fenomén
Sixtinská madona dnes každoročně přitahuje statisíce návštěvníků do drážďanské Galerie obrazů starých mistrů. Její popularita však není novým fenoménem. Už od přestěhování do Drážďan v roce 1754 se těšila velké oblibě – jak u publika, tak u jiných umělců různých oborů.
Již na počátku 19. století se Sixtinskou madonou inspirovali různí malíři, kteří ji kopírovali a citovali:
- Roku 1809 namaloval Friedrich Burys obraz s názvem "Korunní princezna Auguste kopírující Sixtinskou madonu".
- Ruský malíř Mikhail Kornetsky tematizoval ve svém obrazu "Záchrana Madony" z roku 1985 příběh Sixtinské madony po druhé světové válce.
- Ikona pop-artu Andy Warhol se k dílu vrátila v roce 1986 ve své poctě "Raphael Madonna $ 6,99".
- Také legendární surrealista Salvador Dalí interpretoval motiv v roce 1957 ve svém obrazu "Gala, moje Sixtinská madona".
Nejen malíři, ale i intelektuálové a literáti se intenzivně zabývali Sixtinskou madonou od Raffael. Filosof Arthur Schopenhauer věnoval obrazu malou báseň, Friedrich Schiller začlenil Sixtinu do svého dramatu "Nevěsta messinská" a také Fjodor Dostojevskij citoval Madonu od Raffael v "Zločin a trest". Pro Johann Wolfgang von Goethe byla "pravzorem matek" a "královnou žen" a Heinrich von Kleist se prý na obraz díval denně celé hodiny. Sixtinská madona od Raffael tedy trvale ovlivnila umění a kulturu a pravděpodobně tak bude činit znovu i v budoucnu.
