5 slavných soch, o kterých byste měli vědět více

Sochařství patří již několik desítek tisíc let ke kulturním dějinám lidstva. Slavné sochy, jako jsou "Lví muž z Hohlenstein-Stadel", "Venuše z Willendorfu" a "Venuše z Hohle Fels", jsou datovány do stáří mezi 30 000 a 40 000 lety. Od svých počátků se sochařství v průběhu uměleckých epoch nepřetržitě vyvíjelo.

Slavné řecké sochy, jako je "Niké Samothrácká", "Vrhající disk" nebo "Venuše z Milo", svědčí o velkém řemeslném mistrovství antiky. V renesanci, baroku a klasicismu sochaři zdokonalili zobrazování člověka ve svých sochách. Ve 20. století pak přinesly do sochařství svěží vítr progresivní styly, jako jsou expresionismus, abstrakce nebo pop-art.

Mnoho soch známých umělců se stalo ikonami své příslušné epochy. Níže vám chceme představit pět slavných soch, které nepředstavují jen milníky dějin umění, ale mají také velmi výjimečné biografie.

Venuše z Milo - záhadná krása antiky

Když se mluví o slavných sochách, nelze pominout Venuši z Milo. Tato 2,02 metru vysoká socha patří k nejvýznamnějším nálezům helénistického umění.

Venuše z Milo pochází přibližně z konce 2. století př. n. l. Socha byla vyrobena z mramoru a pravděpodobně následně – jako mnoho slavných řeckých soch – pestře pomalována. Barvy však v průběhu staletí vybledly.

O umělci, který sochu vytvořil, neexistují žádné spolehlivé informace. Ani to, že se u sochy jedná o bohyni Venuši, není zcela prokázáno. Někteří badatelé v ní chtějí vidět mořskou bohyni Amfitríté, jiní bohyni vítězství Victorii.

Neúplné mistrovské dílo plné mýtů

Dnes patří Venuše z Milo pravděpodobně k nejslavnějším ženským vyobrazením v dějinách umění. V pařížském Louvru patří k velkým atrakcím – a to i přesto, že slavná socha není zcela úplná, protože jí chybí paže, respektive ruce. Zda byly ztraceny při transportu do Francie, nebo nebyly nikdy nalezeny, není jasné. Pravděpodobně jsou to však právě tyto chybějící fragmenty, které tvoří mýtus této sochy.

Kolem vzhledu chybějících částí těla se točí četné spekulace. Některé teorie předpokládají, že Venuše mohla držet štít, jiné naopak mluví o jablku jako symbolu vítězství. Jako možné předměty však byly diskutovány i luk, kopí, amfora nebo nit a vřeteno.

Která verze je správná, se dosud – stejně jako tolik dalších legend kolem Venuše z Milo – nepodařilo objasnit. Jsou to však v neposlední řadě právě tato tajemství, která ji činí tak fascinující. Její vliv na umění a kulturu sahá až do současnosti. Stejně jako jiné slavné sochy je Venuše z Milo stále přítomná i v současném umění a v moderních dílech je pravidelně citována a kopírována.

"David" od Michelangelo - jedna z nejznámějších soch renesance

Při cestě do Florencie by neměla chybět návštěva "Galleria dell'Accademia di Firenze". Zde, v muzeu "Accademia di Belle Arti", stojí různé slavné sochy, také "David" italského sochaře Michelangelo Buonarroti (1475–1564).

Socha patří k nejznámějším sochám renesance a zobrazuje biblickou postavu Davida. Podle vyprávění Starého zákona David porazil obávaného obra Goliáše sám prakem. Michelangelo ztvárnil odvážného pastýřského chlapce v mramorové soše. Má zobrazovat Davida krátce před bojem s Goliášem.

Michelangelo dokonale ovládal věrné tvarování této sochy aktu. Mimořádně realisticky definoval svalstvo paží a břicha, vystupující žíly a výrazné rysy obličeje. Pouze u pravé ruky se Michelangelo odchýlil od věrného zobrazení a vymodeloval ji nepoměrně velkou. Bylo to však záměrné. Nadměrně velká ruka měla sloužit jako symbol síly a činorodosti.

Tento světově proslulý mramorový kolos však ne vždy vzbuzoval bezvýhradný obdiv: jeho tehdejší rival, Leonardo da Vinci, se v období před jeho instalací o Michelangelo mistrovském díle vyjadřoval pohrdavě a kritizoval zejména zobrazení nahoty. Více o fascinujícím a velmi kontroverzním vztahu mezi těmito dvěma velkými renesančními génii se dočtete v našem článku "Michelangelo a da Vinci – souboj géniů renesance".

Cesta od surového materiálu k ikoně umění

V roce 1501 Michelangelo zahájil práce na 5,17 metru vysoké soše. Potřeboval více než tři roky, aby postavu vytesal z jediného mramorového bloku. Tento monolit byl původně určen pro jiný umělecký projekt přibližně o 40 let dříve. Měl být použit pro dvanáct postav na vnějších zdech florentské katedrály. Poté, co na tomto úkolu selhalo hned několik sochařů, byl mramorový blok uložen a znovu objeven až pro "Davida".

Poté co Michelangelo v roce 1504 práci na soše dokončil, rozhořela se debata o tom, na kterém místě ve Florencii má být postavena. Aby bylo možné toto dalekosáhlé rozhodnutí učinit, byla sestavena třicetičlenná komise. Ta nakonec rozhodla, že socha bude umístěna na Piazza della Signoria před hlavním vchodem do Palazzo Vecchio, tehdejšího sídla vlády. Zde měla sloužit jako symbol moci vlády a jako varování pro nepřátele doma i v zahraničí.

Na konci 19. století byla socha přenesena do prostor Galleria dell'Accademia, aby byla chráněna před vlivy prostředí. Na místo originálu byla na počátku 20. století umístěna kopie v přesném měřítku. Originál v Galleria dell'Accademia dnes patří k nejoblíbenějším památkám města.

"Myslitel" - od brány pekla ke světově proslulé soše

"Myslitel" od Auguste Rodin (1840-1917) patří k nejvýznamnějším sochám 19. století a získal velkou známost i mimo svět umění. Rodinovo mistrovské dílo se během desetiletí vyvinulo ve skutečný kultovní objekt.

Myslitel je používán jako symbol v nejrůznějších kontextech, například pro kreativní myšlení, rozum nebo filozofii. Byl také nesčetněkrát kopírován, citován nebo parodován. Objevuje se například v jiných uměleckých dílech, jako jsou práce Nam June Paik nebo Edvard Munch, stejně jako v kreslených filmech, memech a reklamě.

Originál Myslitele se nachází ve sbírce Musée Rodin v Paříži. Kopie stojí rovněž v Paříži na Rodinově hrobě. Kromě toho má po celém světě existovat asi 40 dalších bronzových a sádrových odlitků originálu. Ty jsou mezi sběrateli oblíbené jako jen málokteré jiné slavné sochy. Na aukcích se objevují jen zřídka a zpravidla jsou draženy za osmiciferné milionové částky.

Jak se z "Básníka" stal "Myslitel"

V roce 1880 obdržel Rodin od francouzského státu zakázku vytvořit monumentální reliéf pro plánované "Musée des Arts Décoratifs" v Paříži. Jako literární předloha měla sloužit "Božská komedie" Dante Alighieri. Socha, která je dnes známá jako Myslitel, měla být jen jednou z přibližně 200 figur na portálu. Zde ještě nesla jméno "Básník" nebo "Dante". Byla vysoká jen 72 centimetrů a trůnila nad branou do pekla. V roce 1888 Rodin tuto figuru z návrhu vyňal a proměnil ji v samostatnou, přibližně 1,80 metru vysokou sochu pod dnes známým názvem.

Na samotné Bráně pekla pracoval Rodin více než 30 let. Mezitím však byly plány na výstavbu muzea dávno opuštěny, a tak původní dílo – a tím i Myslitel ve své původní verzi – nikdy nemohlo být realizováno. Teprve v roce 1926 byl poprvé zhotoven úplný bronzový odlitek Brány pekla.

Auguste Rodin je dnes považován za významného průkopníka moderního sochařství. Již brzy se odvrátil od tradičního tvarování a hledal svůj individuální styl. Stejně jako mnoho slavných Rodinových soch neodpovídal ani jeho "Myslitel" dobovým uměleckým ideálům konce 19. století.

Rodin se sice zpočátku orientoval podle skutečného člověka – francouzského boxera a zápasníka Jean Baud. Později se však v mnoha bodech formování od skutečného vzhledu svého modelu odchýlil. Nedržel se reálných proporcí, takže ruce a nohy působí nepřirozeně velké. Kromě toho povrch sochy neopracoval do všech detailů, ale ponechal jej nerovný se stopami opracování. Také introvertní a shrbené držení těla působí málo heroicky a bylo pro jeho dobu spíše netypické.

Na co myslí Myslitel?

Tato socha je velmi zajímavá nejen kvůli svému neobvyklému stylu. Již desítky let si historičky a historici umění i publikum kladou otázku, jaký význam by Myslitel mohl mít. Nejbližší výklad sochy, vycházející z názvu, zdůrazňuje soustředěný proces myšlení. Tento pohled činí ze sochy univerzální symbol kreativity, filozofie a rozumu.

Jiné interpretace chtějí ve figuře vidět samotného básníka Dante, který v jakési sebereflexi shlíží na dění a postavy svého vlastního díla "Božská komedie". Zcela jiným směrem se ubírají domněnky, podle nichž by Myslitel mohl představovat samotného Rodin, přemýšlejícího o svém díle.

Zda některá z těchto teorií odpovídá pravdě, nebo zda měl Rodin u Myslitele na mysli něco zcela jiného, se už pravděpodobně nikdy nepodaří bez pochyb objasnit. Otázka "Na co myslí Myslitel?" tedy bude zaměstnávat ještě mnoho dalších generací.

"Vznášející se" - slavná Barlachova bronzová figura a její pohnutý životopis

Vytvářel slavné sochy s jedinečnou citlivostí a intenzivní symbolickou silou – německý expresionista Ernst Barlach (1870-1938). Do středu své práce vždy stavěl člověka se všemi jeho pocity, starostmi a nouzí. Jeho sochy často vyprávějí malé příběhy a přitom vždy disponují symbolickou rovinou.

Barlach ve svém díle zpracovával také kritická a velmi vážná témata své doby. Důvodem byly v neposlední řadě osobní zkušenosti, které učinil v první světové válce, především však v diktatuře nacistů. Pod nacistickým režimem byl považován za zvrhlého umělce. Jeho díla byla odstraněna z výstav i z veřejného prostoru, navíc Barlach neustále počítal se zákazem výkonu povolání.

Slavná socha jako odpověď na válečné události

Ernst Barlach vytvořil během své kariéry četná slavná díla – a s "Vznášejícím se" jednu z nejznámějších soch 20. století. Dílo zobrazuje monumentálního bronzového anděla, který se – zavěšený na řetězech – zdá volně pohybovat ve vzduchu. Barlach jej vytvořil jako zakázkovou práci ke 700. výročí güstrowské katedrály v roce 1927.

Socha měla připomínat vojáky padlé v první světové válce. Barlach však nechtěl vytvořit žádný z tehdy obvyklých válečných pomníků, v nichž byli vojáci oslavováni jako hrdinové. Místo toho zobrazuje anděla ponořeného do sebe, který vyzařuje klid a mír. Barlach chtěl v této "vznášející se osudové postavě" zachytit něco z prázdnoty, kterou pociťoval v první světové válce.

Přes svou citlivou interpretaci tématu se socha setkala s odmítnutím. Nacisté považovali toto zobrazení za nedůstojné a za "urážku každého vojáka".

V srpnu 1937 byl Vznášející se odstraněn z güstrowské katedrály a později roztaven. Naštěstí se zachoval sádrový model sochy, takže Barlachovi přátelé mohli v roce 1939 ještě zhotovit další odlitek. Ten visí od roku 1952 v kolínském kostele Antoniterkirche.

Také sádrový model byl později zničen při bombardování. Podle předlohy kolínského anděla však byl zhotoven třetí bronzový odlitek, který Antoniterkirche věnoval güstrowské katedrále v roce 1953. Tímto způsobem se mohl Vznášející se vrátit na své původní místo.

Zvířecí ikona: "Balloon Dog" od Jeff Koons

Americký umělec Jeff Koons, ročník 1955, patří již mnoho let ke špičce současného umění. Proslavil se především provokativními a polarizujícími díly. Ve svém Œuvre složeném z malby, sochařství, fotografie a instalace obratně balancuje mezi kýčem a vysokou kulturou.

Zcela v tradici pop-artu Koons ve svých dílech sahá po předmětech každodenního života a popkultury. Většinou je deformuje nebo je zasazuje do nových kontextů. Svými pracemi zpochybňuje známé objekty a jejich významy a podrobuje zkoušce konzumní svět, ale i svět umění.

Jeff Koons vytvořil četné slavné plastiky, například dvanáct metrů vysokou instalaci "Puppy" sestávající ze 17 000 květin nebo své slavné balónové sochy. K nim patří také "Balloon Dogs". Ty vznikly v rámci Koonsovy velké série děl "Celebration". V ní pracoval s objekty, motivy a rituály souvisejícími s narozeninami, svátky a jinými slavnostmi. Do této řady patří několik slavných plastik.

Balloon Dogs vznikaly mezi lety 1994 a 2000. Koons se při tom inspiroval figurkami, které se na dětských narozeninových oslavách vážou z balónků. Nejprve je navrhl jako více než tři metry vysoké sochy z nerezové oceli. Později přibyly menší varianty vyrobené z porcelánu.

Všechny Balloon Dogs začínaly jako malé modely. Z nich Koons a jeho pracovníci vytvořili pomocí počítačové techniky 3D animace. Na základě těchto digitálních předloh nechali vyrobit jednotlivé segmenty z nerezové oceli, které později svařili dohromady. Následně povrch brousili a leštili. Nakonec sochy opatřili transparentními povlaky v modré, magentové, žluté, oranžové a červené barvě.

Jeff Koons Balloon Dogs dnes patří k ikonám moderního umění. Jiní umělci již začali Balloon Dogs citovat ve svých vlastních dílech, například Banksy nebo Mr. Brainwash. Také na aukcích jsou originály Balloon Dog mimořádně žádané. V roce 2013 byla oranžová verze vydražena u Christie's za 58,4 milionu amerických dolarů.

Sochařství dnes: inovativní, aktuální a rozmanité

Pohled zpět do dějin sochařství ukazuje, že se nachází v neustálé proměně. Stejně jako se mění společenské a kulturní podmínky, přizpůsobuje se i sochařství novými tématy a principy tvorby.

Kromě toho sochařství ovlivňují i různé další faktory. Nejvýznamnější změnu paradigmatu zažilo sochařství ve chvíli, kdy se ve výtvarném umění začala prosazovat abstrakce. Odklon od tradičních figurativních motivů otevřel sochařství široké pole nových možností. Umělci začali svobodně pracovat s nefigurativními strukturami a tvary a tím vytvářeli zcela nové světy prožitku.

Velký vliv má také technický pokrok. Sochaři dnes často využívají inovace v materiálech a strojích a přizpůsobují je svým potřebám. Stále sice používají staleté materiály, jako jsou dřevo, kámen nebo kovy. Přibylo však i mnoho dalších materiálů, jako například sklo, porcelán nebo různé plasty.

Kromě toho se umělecké možnosti neustále rozšiřují díky moderním technickým výrobním postupům. Dnes sochaři stále častěji využívají digitální počítačové modely, vrtačky, pily nebo frézy či jiné technologie pocházející z průmyslu.

K dalšímu rozvoji sochařství navíc přispívá čilá výměna mezi styly a technikami. To zajišťuje, že zůstává stále živé a aktuální. A tak moderní sochy na počátku 21. století vykazují velkou rozmanitost témat, technik a stylů.